Trochu už klasické brzké ranní vstávání a rychlý přesun na letiště. Čeká nás v pořadí již pátý let od chvíle, co jsme opustili republiku. Během hodinového letu se společností MAS Wings bychom měli přistát uprostřed džunglí u národního parku Gunung Mulu. Z terminálu si prohlížíme přistavená letadla a smějeme se jednomu úplně maličkému, které mezi obyčejnými malými Airbusami vypadá roztomile. Později zjišťujeme, že vlastně tímto letíme. Sestupujeme dolů z gatu a pěkně po svých jdeme po letištní ploše do letadla. Nastupující vítá trochu netradičně docela zpocená letuška. Tak nejenom my snášíme horko hůře. Uvnitř nás sedí asi 30, tak máme téměř každý okénko s výhledem na nekonečné zelené deštné lesy a jako hadi kroutící se hnědé řeky. Skutečně na západním pobřeží ostrova víceméně existuje pouze jedna silnice a drtivá většina dopravy se odehrává na řekách nebo pěšky. Každá moje cesta je v duchu, co nejvíce vidět za co nejméně peněz, a ani tentokrát tomu není jinak, i když množství letů nabádá k opaku. Jenže cena letenky u nízkonákladové letecké společnosti patřící Malaysian Airlines byla v porovnání s pozemní dvoutřetinová. Nehledě na ušetřený čas, protože jinak musí každý návštěvník zhruba 11 hodin busem do Miri, dále minibusem a nakonec skoro den lodí. Cena by se šplhala přes 50$. Vrtulové letadlo letí poměrně nízko a klidně. Když se začnou na pravé straně zvedat hory, objeví se před námi úzký v džungli prosekaný pás. Přistávací ranvej! Dosednutí, popojíždění k samému konci, otočka a zastavení kousek od přízemní budovy velikosti středně velkého nádraží. V otevřené hale v rohu stojí asi dva metry dlouhý odbavovací pás, na který jsou místní náležitě pyšní ;-) Když jsme si chtěli batohy vzít, okamžitě naznačili, že bude o vše postaráno. Po jednom je nosí z letadla na pás, kam se vejdou maximálně tři a my si je pak odebíráme. Vzájemná spokojenost! Před halou na nás s cedulkou čeká Dave, u jehož rodiny budeme dvě noci bydlet. Musím se zmínit o systému v národním parku Gunung Mulu zapsaném jako vůbec jeden z prvních parků na seznam světového dědictví UNESCO. Jeho poloha daleko od veškeré civilizace neumožňuje ubytovat neomezené množství lidí. Správa parku se stará zhruba o dvě desítky chatek, které pronajímá. Tudíž člověk buď musí mít štěstí, nebo si dlouho dopředu rezervovat nocleh. Pokud se to nezdaří jako nám, existuje ještě jedna varianta. Před branami parku leží malá vesnice a její obyvatelé pronajímají jako tzv. Home stay nevyužité pokoje za mnohem příjemnější ceny. Daveova rodina nás velmi mile vítá a za příplatek asi 5 ringittů za noc dostáváme dokonce vlastní nikoliv sdílený pokoj. Sprchy jsou otevřené a umístěné mimo dům, takže o zážitky není nouze. To se jen tak sprchujete a najednou za vámi něco začne štěkat. Proti vzteklině jsem očkovaný, takže bych se snad do 14 dní dostal do nemocnice. Pomalu se otáčím a ona za mnou malá žába vydávající štěkavé zvuky. Pak si čistím zuby a proti mně leze velký červený list. Dnes jsem přeci ještě nic nepil… Nedůvěřivě se k listu přiblížím a prozkoumávám ho. Pravděpodobně se jedná o druh strašilky nebo kudlanky.
Ve zbytku dne chceme navštívit dvě jeskyně. Nejprve platíme za pětidenní vstupenku do národního parku a pak po nás dokonce chtějí další peníze. Tentokrát na údajného průvodce do jeskyně (a to od 25 až po 55 MYR). To už trochu přehánějí. Ano, jsme cizinci, ale dolary nám z kapes nepadají a v batohu zlaté cihly také nepašujeme. Tak jsme řekli nic, jdeme se podívat po stezkách a až dojdeme k nějaké jeskyni, uvidíme. Cesty kolem jeskyni mají ovšem dobře upravené - les prosekaný a po většinu cesty dřevěné chodníky. Zhruba po 3km přicházíme ke dvěma jeskyním – Deer Cave, do roku 2009 nejdelší průchozí jeskyně světa (objevena delší ve Vietnamu, ale ta není přístupná) a Lang Cave s bezpočtem stalagmitů a stalaktitů. Jenže před jeskyní brána a kontrola. Ptáme se, jestli si teda můžeme průvodce zaplatit tady. Oni, že tady to nejde, ale jeden zrovna šel do jeskyně se skupinou (to je zhruba každých asi 15 minut), tak se ho máme zeptat. Pokřikujeme na sebe, zda můžeme dovnitř a pak zaplatíme. On mávne rukou, ať jdeme. Nakonec jsme nic neplatili. Nicméně ten průvodce je spis na obtíž. Stylem tady je kámen a tam netopýr. Přeci nejsme slepí. A pokud chcete vedet něco víc, tady je to napsáno. V jeskyních vytvořili dřevěné stezky, nelze zabloudit a on skupinu ani nehlídal, takže ji měl roztrhanou po celé jeskyni. Podtrženo sečtenou pouze dřou z bezbranných turistů peníze. Zase chápeme, proč mají jen 3% nezaměstnanost. Alespoň jsme trochu ušetřili, protože je tady vše hodně drahé. Už jsem si postěžoval dostatečně, zpět k jeskyním. Před vstupem do Deer Cave je dobré se pořádně nadechnout a po zbytek asi 30 minut chůze lépe nedýchat. Uvnitř cítíme extrémně silný zápach z guána od více než dvou milionů netopýrů, kteří jsou zavěšeni na stropě jeskyně. Každý rok místo čistí, respektive dobře zpeněží při prodeji na hnojivo. Z jeskyně všichni vybíháme, abychom byli v 17:00 připraveni na blízké vyhlídce k pozorování vchodu do jeskyně, odkud se vynoří nekonečný proud netopýrů vydávající se do džungle za potravou. Přes 50 minut se táhne na obloze černý pruh. Máte pocit, že to nikdy snad nemůže skončit. Na večeři sedíme u místních před branami parku a dokupujeme převařenou vodu, protože balená stojí zbytečně velké peníze.
Hned z rána se setkáváme na terase u Davea s Baglym, naším průvodcem pro příští dva dny. Nesmím předbíhat, nejprve jak jsme na něho vlastně dostali kontakt. Letenky jsme koupili jen měsíc a půl před cestou a ve zkouškovém období se mi podařilo vše o cestě načíst teprve 14 před odletem. Takže shánění průvodce pro stezku Lovců lebek, návštěvu Ibanů a trek na Pinnacles oficiální cestou přes národní park nebylo úspěšné. Nicméně velmi ochotně mi poskytli kontakt na "konkurenci", na původem jednoho Číňana pana Lina pomáhajícího původním obyvatelům. Díky němu můžeme podniknout dobrodružné čtyři dny. S Baglym (Iban) u snídaně domlouváme podrobnosti a od Veroniky si bere jeden menší batoh, který posíláme letecky napřed do Bruneje, aby se nemusely nejtěžší věci zbytečně nosit džunglí. Tento den máme v plánu menší okružní procházku (10km) po dalších jeskyních a k vodopádu Paku. Vodopád na začátku období dešťů člověk skoro ani nenajde. V džungli jsme pozorovali zejména obrovské množství druhů kytiček, ptáku, motýlů, vážek aj. Na jednom stromě jsou plody vypadající jako brambory. Později zjišťuji, že se jedná o divoké mango. Míjíme Lagang Cave, kam nakukujeme pouze na začátek. V národním parku se nachází také největší jeskyně na světě Sarawak Chamber, do které by se vešlo na 16 fotbalových hřišť. Uvažovali jsme o speciální prohlídce této jeskyně, ale kvůli padajícím stromům se aktuálně celodenní túry nekonaly. Bohužel kolem půl páté odpolední se spouští silný déšť a uvězňuje nás v přístřešku u správy parku. Alespoň odpočíváme před zítřejším náročným pěším pochodem džunglí. Večer opět z pokoje vyhazuji domácí kočky.
Vstáváme v šest ráno. Bagly na nás již čeká u ranní kávy. Paní domu je tak hodná, že nám připravila i jídlo na cestu, rýži s vajíčkem a zeleninou neboli po malajsku nasi goreng. Nakládáme batohy do lodě a přikrýváme je igelitem (později jsme za to velmi rádi). Po chvíli se zastavujeme na krátkou návštěvu vesnice Batu Bungan, kde obyvatelé bydlí ještě tradičně v tzv. dlouhých domech. Tyto obydlí se vyznačují jednou dlouhou místností (někdy i přes dvě desítky metrů), která bývá často pouze pomyslně rozdělena na kuchyň, jídelnu a ložnici. Všichni žijí pospolu celý život. Obejdeme místní trh s rukodělnými výrobky, ale kvůli nadcházející cestě se nám nechce moc nakupovat. Pokračujeme tedy lodí k jeskyním, ve kterých nám Bagly udělá oficiálního průvodce a nemusíme tak platit a shánět dalšího z parku. Navíc jemu platíme 25MYR, parku bychom dávali 55MYR. Nejprve navštívíme Cave of the Wind plnou pohádkových stalagmitů a stalaktitů. O dalších 400m proti proud řeky leží Clearwater Cave. Údajně nejdelší jeskyně jihovýchodní Asie s podzemní řekou, která protéká jednotlivými dómy. Zbylých asi 9km proti proudu řeky poskytne několik zážitků. Kvůli nízkému stavu řeky na začátku období dešťů musíme několikrát z lodi do vody a táhnout ji i desítky metrů peřejemi. Ještěže mám fotoaparát v neoprenu :-) Aby toho nebylo málo, motor občas nechce naskočit. Najednou přirážíme ke břehu, přezouváme se do pevných bot, obtěžkáváme se batohy a vyrážíme na 9km pochod džunglí do kempu číslo 5. Navlékáme si i speciální návleky proti pijavicím, kterých je na Borneu v deštných lesích opravdu mnoho. Bohužel i přes ostražitost Monika jednu nechtěně strhne a rána velmi krvácí, jelikož pijavice při zakousnutí vpouští do rány látky proti srážení krve. Rána se špatně hojí kvůli vlhkému podnebí. Nejsou nijak nebezpečné, ale není to kdovíjak příjemné. Právě pijavice dorůstající ve výjimečných případech až půl metru tvoří další bornejské „nej“. Ačkoliv se tento úsek prosekává jednou měsíčně, Bagly občas mačetu používá na padlé stromy kvůli silnému větru. Přecházíme dva zavěšené železné mosty. Kilometry nějak neubývají. Přeci jen 18kg na zádech, teplota přes 30°C, vlhkost atakuje 95% a my se smažíme ve „vlastní šťávě“. Kemp leží v krásném údolí řeky Sungai Melinaupod pohořím Gunung Benerat. Na spaní poslouží dlouhé domy, tedy zvýšené zastřešené dřevěné plochy, na kterých na každé straně vedle sebe leží alespoň deset matrací. Raději si natahujeme moskytiéry a jídlo kvůli myším zavěšujeme na hák.
Večer proběhne válečná porada a instrukce pro následující den. Bagly nám dokonce dává i trochu jídla od průvodců. Je to od něho moc pěkné, protože sem si každý musí donést úplně vše. Bohužel nemyslete si, že v džungli se spí lehce. Doslova takový virvál nedá usnout jen tak někomu. Žáby tady nekuňkají, ale štěkají. Cikády, kobylky a různý další hmyz vydává neutichající rámus. Nějaká kobylka vydává zvuk jako cirkulárka.
Vstáváme ještě za tmy před šestou, ale počasí nevypadá vůbec slibně. V plánu máme jednodenní výstup na Pinnacles, ostré vápencové věže vysoké až 45m čnící na úpatí Gunung Api (Ohnivé hory). I když nás čeká pouze 2,4km délkových, musíme vystoupat o 1,2km výškových. Docela líbivý standard na dvou metrech metr převýšení. Bohužel zhruba po 900m začíná pršet a terén plný kořenů a kamení se stává čím dál, tím více klouzavým. Kromě nás jde i druhá skoro desetičlenná skupina, kteří přepálí počáteční tempo a tak s naším pomalejším, ale strojovým krokem se dostáváme před ně. Bagly i přes značné nebezpečí nás tajně zavádí alespoň k tzv. malým Pinnacles. Ačkoliv nechceme, musíme se pokusit sestoupit zpět do kempu. Cesta, dá-li se tomu tak říkat je extrémně kluzká. Pád by mohl znamenat nejen konec cesty, protože zdravotní pomoc je tu téměř nemožná. Jedna humorná příhoda k dobru. Při sestupu se přidržujeme kmenů stromů a Bagly suše dodává: "Nedržte se kmenů. Když je moc mokro, hadi se obtáčí kolem nich. V oblasti žije na dvanáct druhů jedovatých hadů, já se jich tak bojím!". Co k tomu dodat :-D Sestup dolů byl tak o dost pomalejší než samotný výstup. Po poledni jsme zpět v kempu bez možnosti vidět Pinnacles. Jenže jak jsme zpocení, na naše vlhké oblečení se doslova vrhají vosy, které kvůli nedostatku solí v džungli vycítili skvělou příležitost na doplnění. Není to vůbec příjemné, ale nakonec se jich zbavují průvodci chemickou cestou. Zbytek dne využijeme k menším procházkám do okolí a koupání v dost ledové řece. Vaříme si večeři, když ke mně přijde člen z druhé skupiny a ptá se, zda nejsme Češi. Vytřeštěně na něho koukám! Začne vyprávět, že pochází z Brazílie a pět let žil v Praze na Smíchově. To jsou setkání! Dlouze povídáme a zbytek odpoledne rychle utíká. Večer nám Bagly namaluje mapu zítřejší cesty. Skoro 15km napříč džunglí, stezkou Lovců lebek půjdeme úplně sami. Musíme být opatrní nejen na divoká zvířata, padající stromy, ale také abychom nesešli ze stezky. Mobilní signál tady rozhodně nehledejte.
Vydáváme se na cestu brzy z rána. Z porce 12 kilometrů ukrajujeme velmi pomalu. Někdy pralesem 100m může trvat i hodinu. Zhruba v polovině stezky Bagly zakreslil tzv. Monkey bridge. Původně jsem si říkal, jak se tady vše jmenuje podle zvířat. Rychle jsem vystřízlivěl. Most tvořilo několik samotných lan pro chůzi a dvě lana po stranách na přidržování. S těžkým batohem na zádech a boční lana skoro v úrovni kolen. Vypadali jsme jak opice. Název mostu nelhal. Raději jsme přecházeli po jednom, aby se neutrhl. Na druhém břehu jsme zjistili, že lanoví je pouze ledabyle provázáno ke stromu. Čas utíkal a my stále nebyli u řeky, kde na nás mají čekat s lodí Ibanové, potomci Lovců lebek. Poprvé za celou cestu jdu jako první a snažím se zpět vrátit upadlé tempo. Nebylo to jednoduché a příjemné, ale po nějakých pěti hodinách jsme u řeky. Ještě bych měl vysvětlit význam stezky Lovců lebek neboli Headhunters Trail. Název vznikl podle válečných výprav Kajanů, kteří zřejmě pronikali po řece Sungai Melinau do soutěsky Melinau, potom po souši přetáhli kánoe na řeku Sungai Terikan a podnikali nájezdy na obyvatele regionu Limbang.
V loďce tedy netrpělivě čekali dva Ibanové, starší muž jako hlava velké rodiny a jeden z jeho příbuzných. To jsme ještě netušili, že nás čeká přes 3 hodiny plavby po řece. Pět lidi v lodičce a tři velké batohy nás vyhánějí několikrát do vody, abychom loďku táhli. Jenže "taťka" vzal s sebou za trest výtečníka, který se rád napije a při naší cestě bylo vidět, že stabilita není jeho doména. O zábavu bylo postaráno. Plavíme se hluboko v džungli a vyrušíme u břehu nejednoho orla a ibisa. K večeru přirážíme ke břehu u vesnice. Zavádí nás do polorozestavěného domu, ale uvnitř je to jiná. Ačkoliv ve vesnici všichni žijí již modernějším způsobem, udržují si určité tradice a styly. Například "dům" byl postavený z cihel, ale celá ulička je předsíněmi propojena ve stylu dlouhých domů. Dostáváme na spaní tu nejlepší místnost (mají tři), která je dokonce vydlaždičkovaná. Nicméně žádné postele nehledejte. Budeme spát na zemi na dece, takže velmi tvrdý povrch :-) V pokoji kromě skříně a pár věcí nic dalšího není, ale neustále přes něj někdo prochází a děti nás chodí pozorovat cíleně. Tady dlouho žádní bílí nebyli. Po chvíli jsme zváni na společnou večeři do kuchyně. Je nám představena celá rodina, čítající snad dvacet lidí. Sedíme pohromadě v kruhu a začíná se přípitky ohnivou vodou (něco jako whisky), které nesmíte odmítnout. To by se bralo jako urážka. Celý den jsme nejedli a Ibanové roztočili alkoholický dýchánek, tak jsem nevěřil, že dožijeme večeře. Mezitím taťka na ohni připravil vepřové (spíše opečené kosti) a kukuřice. Mysleli si, že kukuřici vůbec neznáme. Snažíme se konverzovat a užíváme si neskutečnou srandy, ačkoliv anglicky umí snad deset slov. Je to jeden z nejlepších večerů, jaký jsem, kdy zažil. Těžko se zážitky převádí "na papír". Celá rodina se po večeři odebrala ke spaní ve vedlejší místnosti. Zůstal jen taťka s manželkou a připravili nám ještě potají rýži s kuřetem, aby o tom ostatní nevěděli. Prý předchozí jídlo nebylo pro hosty (jako nás) dost dobré. Byli jsme pohostinností překvapeni. Tento večer byl plný emocí. Spoustu dní člověk zapomene, ale tento je jeden z nich, který si bude pamatovat celý život kvůli nejedné události toho dne a zejména večera.
Ráno ve čtyři zbudí celou vesnici kohout, který asi dostal chuť se předvádět. Nebýt ještě tma, tak ho snad jdu za to udělat na víně! Kupodivu nikomu z nás po večerním alkoholovém dýchánku není špatně. Po sušenkové snídani nasedáme do lodi s dalšími čtyřmi členy velké rodiny. Plujeme několik hodin. Voda ztratila průzračnost a změnila se v hnědý široký tok prodírající se okolním hustým lesem. Občas míjíme vesnice na březích, když u jedné zakotvíme. Konečná stanice, vystupovat! Tady na nás čeká pan Lin s terénním autem, abychom společně dojeli až na brunejské hranice. Jako malý bonus zastavujeme ve velmi atypickém čínském chrámu, kde jsou na zdech vyobrazeny velmi naturalisticky tresty, které čekají na každého hříšníka. Od napichování na kůl po smažení se nad pekelnými ohni. Malby bych přirovnal k obrazům rakouského malíře Jeronýma Bosche. Celkově myslím, že naši průvodci byli velmi dobří a přátelští. Jako bonus navíc nás vše stálo 710 ringittů. Klasická cestovní kancelář si za o 2 dny kratší výlet účtuje 1500 ringgitů za osobu.