Aby brzkého vstávání nebylo málo, tak jsme po nočním výšlapu na Adam's Peak hned další den vyjížděli ve 4:30 se speciálně upraveným džípem pro 6 lidí do národního parku Yala. Park je největším tady na Srí Lance. Zabírá přes 1260 čtverečních kilometrů a do 4/5 se vůbec nesmí. Teda všechna čest řidiči, který s námi jezdil 8 hodin v kuse (měl pouze 15 minut přestávku) po takových cestách, že zorané pole je luxusní dálnice a k tomu nám ještě hledal všechna možná divoká zvířata. Na levharty jsme bohužel štěstí neměli, ale vůbec to nevadilo, protože tolik divokých zvířat na jednom místě jsem ještě neměl šanci pozorovat. Viděli jsme vodní buvoly, jeleny sambu, axise, varany, krokodýly, plameňáky, slony, hulmany a spoustu dalšího. Dokonce na medvěda pyskatého jsme narazili a to jich v celém parku žije pouze osm. Odpolední přesun dále na západ do vesničky Mirissa jsme busem absolvovali kouskama i po celkem nedávno dokončené dálnici. Nicméně byli vidět, že na to absolutně nejsou zvyklí. Řidič busu přejel sjezd a pak se točil přes místy otevřený středový pás! :-) Ale všechno spravil tip na skvělý guest house Shehan v Mirisse. Úžasný rodinný přístup k hostům, který jsme zažili v takové míře jen v Polonnaruwě. "Mamča" výborně vaří rice & curry a další srílancká jídla. I jsme jeden večer vařili společně, abychom se něčemu přiučili.
Výlet do Galle byl jako vrátit se o 150 let zpátky v historii. V historickém centru, zapsaném na seznam světového dědictví UNESCO, se z velké části zachovaly koloniální domy a dva křesťanské kostely z dob Portugalců. Příjemná procházka byls po hradbách kolem města. Zašli jsme také na místní trh s jedním kuchařem z Mirissy, který nám poradil, jak se nenechat ošidit při koupi koření a čaje. Prodejci do předem napytlíkovaného koření přisypávají sůl. Tudíž skutečného koření je tam méně a tak jde více do obchodníkovi kapsy. To samé s čajem - krásné barevné krabičky jsou pouze lákadlem pro neznalé, protože se v nich často nachází čaj, nižší kvality než je psáno. Nejlepší je tedy kupovat vše sypané, koření i čaj, z velkých dóz nebo pytlů jako místní. Srí Lanka je ostrovem koření jako muškátového květu, anýzu, cuminu, kari, šafránu, skořice, vanilky... Vše úžasně voní a ty barvy...
Shehan (syn paní domu) nám na sobotu domluvil pozorování plejtváků obrovských a tak jsme v 6 ráno vypluli. Loď nebyla nijak veliká, když vezmeme v úvahu délku plejtváka až 30m, přesto se nás tam vešlo skoro 50. Asi po půl hodině plavby na otevřené moře nám vypověděl službu motor. To bychom ani nebyli my :-D Kolem plula jiná výletní loď a námořníci chtěli dát naší do závěsu, ale přes takový špagátek. To nemohlo a ani nemělo úspěch. Jenže tady je oceán docela bouřlivý a vlny nás velmi rychle unášeli na skalnaté pobřeží. Když už jsme se opravdu blížili, tak si chlapci vzpomněli, že máme kotvu! Asi po necelé hodině se jim to podařilo nastartovat a pro změnu nemohli vytáhnout tu kotvu (tahali ji ručně, naviják loď samozřejmě neměla). Očekávali jsme návrat do přístavu, ale to bylo u nich zbytečné. Otočili jsme to směr co nejdále od ostrova na otevřený oceán. Asi po hodině plavby jsme viděli prvního plejtváka. Celkem se vynořili 4. Měli jsme štěstí. Plejtvák se musí každých zhruba 10-20 minut nadechnout a toho se využívá. Na lodi byl ještě jeden problém a to ostatní lidé, převážně Číňani. To snad ani není národ, ale diagnóza. Co dokáže vyvádět, to se nedá popsat. Ale zpátky k tomu co se dělo na lodi. Asi 80% pasažérů postihla těžká opravdu těžká mořská nemoc. Myslím, že detaily psát nemusím, každý si umí představit. Posádka nestačila rozdávat pytlíky. To bylo něco šíleného. S Tomášem mořskou nemocí netrpíme, ale z těch lidí nám bylo oběma špatně. Nebylo kam uniknout. Odpoledne krátký výlet k majáku v Dondře, nejvyššímu v Asii a zároveň nejjižnější místo Srí Lanky. Pokud bych měl dobrý dalekohled, tak je to pouhých 13 000km do Antarktidy :-) Na vyhlídku vede 220 schodů a zhruba ve dvou třetinách se nachází navigační a kontrolní systém lodí plujících kolem Srí Lanky. Nakonec vojáci svolili a pustili mě, se podívat. Vypadalo to trochu jak při řízení letového provozu. Z každé lodě mají kompletní informace o její plavbě - odkud a kam pluje - a typu nákladu. Při hledání samotného majáku se člověk trochu zamotá mezi chatrčemi s hlavou k nebi, že musí maják někde vidět. Když najednou mě předběhne metrový varan. Taková normální ještěrka pro místní :)
K ránu pobřeží zastihla tropická bouře. Ale padající provazy vody ustaly celkem brzy. Během dvouhodinové cesty busem se dojelo na pláže Hikkaduwa, kde se nachází rozsáhlý korálový útes. Šnorchlování je dost ztíženo vysokými vlnami a písečným dnem kolem korálů. Mnohem lepší podmínky jsou na východě ostrova v Trincomale. Přesto se mi podařilo nalézt želvy a dokonce i metrového žraloka. Vypadal docela jako vegetarián :-D Oproti tomu pláže v Unawatuně poskytly více prostoru pro plavání, i když sem tam dvoumetrová vlna není výjimkou. Přes den celá oblast působí docela ospale, ale po setmění pláže ožívají v jednu velkou párty. Bohužel už jsem byl i svědkem velmi těžké nehody motocyklu s tuktukem a osobním autem, která se stala před naším busem, kterému pro změnu skoro nefungovaly brzdy. To byla jen otázka času, kdy na něco takového narazíme (když vynechám převrácené auto v příkopě), protože místní jezdí jako blázni.
Poslední den na pobřeží jsme strávili v Mirisse na plážích. Trocha relaxace po 17 dnech na cestách neuškodí. Při dobrém větru byly vlny i hodně přes dva metry a ideální podmínky pro body-board. Sezóna klasického surfování tu začne ale až za měsíc. Poslední večer jsem strávil v restauraci na pláži nad mořskými plody - krabi, krevety, olihně, rybička... Stoleček přímo v moři, co více si přát. Nyní nás čeká předposlední velký přesun zpátky do hor do města Kandy na festival Esala Perahera, největší buddhistický festival v Asii.
Poznámka na okraj - Elektrické vedení tu mají na asijské poměry luxusní. Horší je to se zásuvkami, na které nepasuje žádná ze 4 klasickych redukcí. Mají zde hodně zastaralý styl dvou kulatých zdířek vedle sebe a jedna uprostřed nad nimi. Ovšem pokud není kolík v horní, do dolních se nedá nic dát. Abychom mohli nabíjet existuje finta, ze které elektrikář musí omdlít :-D Do horní se silou vrazí propiska a tak se otevřou dolní zdířky pro klasické evropské nabíječky. Naštěstí se dají zásuvky extra odpojit od elektřiny, takže ani žádný oheň ještě nevyšlehl ;)