Kolem čtvrté ranní mě tentokrát budí brumlavý zvuk od Zambezi. Jsme sice za elektrickým plotem, ale pouhých 10m od vody. Nejspíše pošťuchovali hroši v řece. Po úsvitu kontroluji rezervaci do národního parku Chobe, kam směrují naše další kroky. Samozřejmě jako obvykle nestihli požadavek zprocesovat. Potřebují na cokoliv půl roku. Jedině, když chtějí peníze, tak se mohou přetrhnout. V Kasane dokupujeme pitnou vodu a jídlo. Další perlička z lokálního bankovnictví - bankomat nevydá na jeden výběr více jak 400 pula, zhruba 800Kč.
Snad čtyřikrát během 60 km zapisuji průjezd auta do policejních záznamů na kontrolních bodech. Okolní krajina oplývá porostem baobabů. Legenda vypráví, že se ďábel rozzlobil na marnotratný strom a zasadil jej kořeny vzhůru. Proto koruna baobabu vypadá spíše jako kořenový bal. Na konci asfaltové silnice kousek za Ngoma ufukujeme pneumatiky na 1,5-2 bary kvůli hlubokému písku, kterým budeme projíždět přes 150 km skrze Chobe. Místy je velmi hluboký a párkrát se zahrabeme. Takže výsadek, přepnout na režim zahrabání a roztlačit. Nejlepší je jezdit na vyšší otáčky, zařadit na 2 maximálně 3 a udržovat raději zvýšenou rychlost. Jenže ve vyježděných kolejích při 40km/h to občas vystřelí auto nekontrolovaně do stran. Ale při nižší se zase zahrabáváme. O výmolech a dírách nemluvím. Na postranních silnicích pro pozorování zvířat ošlehávají větve auto zprava zleva. Jsme totálně vyklepaní a veškeré vybavení auta také. Na bráně projíždíme celkem hladce, ale park nás nenadchne. Každý básnil o množství zvířat a to se nekoná. Občas pár antilop, prasat bradavičnatých, žiraf… Pouze na slony jsme měli docela štěstí. Asi 7 slonů stojí pár metrů od auta. Kempy jsou samozřejmě oficiálně plné, ale kdyby chtěli, místo lze najít vždy. Rozhodujeme se zakempovat v divočině. To nám poradil Němec v Zimbabwe, se kterým jsme opravovali baterku. Kolem čtvrté odpolední nacházíme příhodné místečko hned vedle páru žiraf. Pro jistotu otevírám kapotu, jakože se nám něco porouchalo. Vaříme čočku a ohříváme párky. Snažíme se poklidit korbu a vyklepat prach. Moc velký efekt to nemá. Najednou se za křovím objevuje auto. Hrnec s čočkou strkám okamžitě do auta a hlubokou pánev s párky dostává Blanka do ruky. Dělám, jako bych právě skončil s opravou. Zastavuje a ptá se, jestli je vše v pořádku. Myslí to dobře, ale nám kazí kempování, protože na pláni pozoruje, zda to skutečně nastartujeme. Jakmile vidí zavřenou kapotu, mizí v savaně. Posouváme se co nejrychleji na jinou méně zatravněnou plochu opačným směrem. Ve spěchu to po hrbatých cestách pálíme, až nám párky vyskákali z hrnce. To se nedá popsat, to by se muselo vidět, jak se u toho řehtáme. Parkujeme tedy o pár kilometrů dále a dovařujeme čočku do měkka. Stále pozorujeme, neblíží-li divoká zvířata, hlavně lvi a ostatní kočičky. Večeříme zavření v autě všichni z jednoho hrnce jak velká rodina. V sedm večer jdeme spát, abychom sbalili stany po páté ranní.
V noci kolem nás projde jen pár kusů kudu. Hledáme zvířata všude možně a dalších žiraf, pár pakoňů, slonů a průjezdu úzkými naprosto šílenými pěšinami nevidíme nic. Potkáváme jednoho Angličana s Argentinkou, kteří nás zavedou k leopardům. Když najednou se safari auta rozjíždí do stran. My také. Co se děje? Po cestě si vykračuje statná lvice. Stahuji okénko a fotoaparát zahřívám do běla. Prochází asi metr kolem mě! Fantastické!!! O pár minut později pozorujeme leoparda ležícího na stromě i s kořistí respektive tím, co z antilopy zbylo. Spěcháme k jižní bráně. 70km po oraništi a hlubokém písku. Jednomu autu se rozbíjí přívěs, díky čemuž se bavíme s ostatními a navigují nás na další lvy. Několik se jich doslova válí pod keřem ve stínu a vychutnávají polední siestu. Kočičky k pomazlení :-) Na bráně černoška bručí, tak jedeme rychle dál po cestě jak rallye Paříž-Dakar. Hanka si div neukroutí ruce. Podtrženo, sečteno, Chobe bylo slabé. Více zvířat bylo v Etoshe a tady je to akorát o rozbití auta za vysoké vstupní poplatky, které naštěstí neplatíme. Na zpevněné cestě chceme dofouknout pneumatiky, ale kolem jedoucí radí nechat upuštěné a raději jet do Maunu, kde objednáváme celodenní výlet na kmeni mokoro po deltě řeky Okawango. Kolem silnici neustále pobíhají sloni, žirafy, osli… S námi už to nic nedělá. Jsme moc zmlsaní a chceme jen velké kočky, hrochy a nosorožce. Než se podaří najít nejrozumnější cenu výletu do delty (stejně luxujeme účet), stavíme v několika kempech a lodžích. V jednom vybíhá pes a nikde nikdo, což mě vystraší. Nicméně tenhle mě hodlá umazlit. Packy mám kolem krku a nemohu se ho zbavit. Nakonec v kempu zjišťujeme škody. V korbě máme vysypané věci, roztrhané tašky s jídlem, vylitá voda, v lednici rozmačkané citrony. Uklízíme a připravujeme se na ranní výlet.
V půl osmé jsme připraveni před recepcí s totálně promrzlými černochy v bundách jak na severní pól. My se také klepeme zimou a to ještě jedeme skoro hodinu v otevřeném safari busu. Na okraji řeky přesedáme na kmen mokoro. Úzká lodička vytesaná z jednoho kusu kmene vzácného dřeva. Kvůli velké spotřebě vláda zakázala masivní kácení a tak se dnes využívají polodřevěná pololaminátová mokora. Na zádi stojí místní s bidlem, kterým lodičku kormidluje a odstrkuje. Proplouváme deltou Okawanga chvíli v nízké vodní trávě, jindy ve vysokém rákosu, používaným na střechy chatrčí. Slyšíme docela zblízka hluboké zvuky. Hroši! Hodně hrochů! V jedné z lagun se koupe minimálně desítka hrochů. Přibližujeme se na bezpečnou vzdálenost. I naši průvodci se jim bojí. Přeci jen je to nejnebezpečnější zvíře Afriky hned po komárech. Dlouho sledujeme jejich vodní hrátky. V Okawangu samozřejmě žijí také krokodýly a spousta hadů. Na žádné nenatrefíme. Na blízkém ostrově kotvíme a stopujeme divoká zvířata. Přibližujeme se velmi blízko k žirafám a zebrám. To je něco úplně jiného než ze zavřeného auta. Nacházíme i stopy lvů, bohužel už ne reálné kočky. Národní park Moremi v deltě poskytuje opravdu výjimečný zážitek oázy naprostého klidu. V celé závodněné oblasti žije na stovky druhů ptáků. Ojedinělý styl shánění potravy má tzv. Fisherman, který téměř nehnutě zůstává na místě nad hladinou a jakmile spatří chutnou rybu, střemhlav se pro ni ponoří. Podle jednoho světle modré byly použity barvy na státní botswanskou vlajku. Samozřejmě s jeho prohlášením za národního ptáka. Je to opravdu výjimečný kus krajiny, kdy se obrovská bezodtoká řeka ztrácí v poušti Kalahari. Vesničané nám ukazují zvláštní druh hmyzu patřící do tzv. malé pětky. Nazývá se antilion. Po návratu z výletu zbytek odpoledne relaxujeme. Poprvé od začátku cesty zůstáváme v jednom kempu dvě noci. Výjimečná událost v našem nabitém programu. K večeru postihne Maun menší výpadek proudu, který se nakonec protáhne na celou noc. Večeře v hotelu Sedina byla vynikající. Naštěstí na dobře připravený hovězí steak není elektřina potřeba. Nakonec dlouho do večera povídáme s paní z JAR, která dlouhá léta žila v Bratislavě. Loučíme se s deltou řeky Okawango, jedním ze dvou míst Botswany zapsaných v UNESCU.