Původně byla trasa naplánována středem solných plání v centrální Kalahari se zastávkou na Kubu Island. Nicméně nás jeden z průvodců trochu vystrašil velmi hlubokým pískem, kterým bychom museli projet přes 70km. To může být několik hodin jízdy. Měníme plány a navštěvujeme solné pláně Makgadikgadi Pans na okraji pánve Ntwetwe a pánev Sua s Nata Bird Sanctuary. Nekonečné pustiny ve východní Kalahari střídají sladká jezírka s rákosem a nekonečné slané pláně, které se v žádném případě nedoporučuje přejíždět samostatně kvůli své zrádnosti.
Dokonce jeden díl britského pořadu Top Gear byl natáčen na pláních Kalahari a Jeremy Clarkson se svými kumpány zde vyváděli opět šílené věci :-) Botswansko-jihoafrická vládní společnost Sua Pan Soda Ash Company zde těží technickou sůl, která byla dříve odvážena na oslících. Na jednom z menších jezírek pluje hejno pelikánů a kolem polehává stádo pakoňů. Teplota šplhá ke 35°C na stínu. Přesto Kalahari může překvapit množstvím vegetace a kamenitým charakterem nikoliv klasickými písečnými dunami. Během hodiny se posouváme do Francistownu, druhého největšího města země. Nicméně jako každé navštívené africké město je nevzhledné, tvořeno převážně obchody a pouličními trhy. Dostáváme se kvůli stavbě silnice do pěkné zácpy. Jednoho dne povede mezi Gaborone a Francistownem čtyřproudá dálnice. Město opouštíme za soumraku po návštěvě Nando's (po neustálém rizotu byl burger s hranolky potřeba) a hledáme místo pro další divoké kempování. Řídit v noci není příjemnou záležitostí nejen kvůli divokým a domácím zvířatům, ale především kvůli "národnímu sportu" - neustálému svícení dálkovými světly. Můžete naznačovat, jak chcete, stejně většina z řidičů svítí bezohledně dál. Na dnešní noc připadá úplněk. Nažloutlý měsíc se zdá být velmi blízko a jeho záře prosvěcuje okolní jinak temnou krajinu. Tento jev lze často spatřit kolem obratníku (my již podruhé překračujeme obratník kozoroha). Ve směru na Serowe nejsme schopni nalézt dobrou lokalitu pro přenocování. Nakonec kousek za uhelným dolem a elektrárnou zajíždíme do křoví a roztahujeme střešní stany. Vařím si guláš a odpočívám po předchozích náročných dnech.
Kolem páté ranní mě budí vibrace z mlecích zařízení na uhlí. Překvapuje mě síla strojů na takovou dálku. Vstupujeme do Khama Rhino Sanctuary Reservation, který se stará především o chov ohrožených nosorožců bílých a černých. Lze je mezi s sebou snadno rozeznat podle tvaru a délky rohu. Trochu zpočátku bloudíme, což nám přináší nezapomenutelný zážitek. V křoví se před autem vynoří samice nosorožce s mládětem. Jakmile zjistí, že jim nehrozí žádné nebezpečí, mládě začne pít mléko a druhé si lehne pod keř. Ani nedýcháme a v absolutní tichosti stojíme ani ne 50m od nich. Pobíhající žirafy a napajedlo se zebrami, oryxi, pštrosy a kudu začíná být trochu klišé. Ovšem speciálně připravený posed pro sledování všemožného ptactva nás vytrhne z mírné letargie. Když se snažíme nalézt cestu k východu z parku, vjedeme přímo mezi pět dospělých nosorožců. Pět metrů je snad nejzazší vzdálenost od našeho auta. Vůbec necítí nebezpečí a schovávají se do stínu stromu. Fotoaparát opět dostává těžkou lekci. Opouštíme rezervaci při pohledu na další nosorožce. Snažíme se přiblížit co nejvíce Gaborone. Odbočujeme z hlavní silnice v Artesii za vesničku a necháváme auto mezi keři. Toto bude pro dnešní noc naše kempovací místo. Vaříme těstoviny, rozbalujeme stany a vesničané se na nás chodí dívat, jak na atrakci. Přijel cirkus! :-) Celkově na nás poslední týden všichni civí, jelikož jsme v oblasti, kde moc bílých není. Vedle auta se pasou krávy a obchází oslíci. Ještě společně s ovcemi a kozami se pasou zcela běžně kolem cest. Bohužel mnohem častěji na naší výpravě velmi pomalu přechází silnice a akorát zdržují. Měsíc vychází až kolem deváté hodiny večerní, což připraví ideální podmínky pro pozorování hvězd a focení celé noční oblohy bez světelného znečištění. Rozpoznávám souhvězdí Velké a Malé medvědice, Váhy, Panny, Kentaura a zejména Jižní kříž. Tak důležité souhvězdí pro dřívější navigaci na moři.
Ráno se zdravíme asi s desítkou vesničanů. Zdržení na snad dvacáté veterinární kontrole kvůli omezení šíření slintavky a kulhavky člověka jen rozesměje. Desinfekce kol postřikem nebo projetím bazénku s desinfekcí doprovázená očištěním bot o hadr, kterým bychom doma nemyli ani schody, nevzbuzují příliš velkou důvěru. Občasná kontrola lednic kvůli zakázanému převozu čerstvého masa, kostí, kůže a zeleniny s ovocem je střídána s laksním mávnutím ruky k naznačení dalšího průjezdu bez zdržování. Ještě krátká pauza na Shellce, kde kromě doplnění pohonných hmot, umytí okének a doplnění veškerých provozních kapalin, také dofouknou pneumatiky, aniž bychom platili za extra služby či vylézali z auta. Afrika nás nepřestává překvapovat. Levná pracovní síla umožňuje v Evropě již nemožné. Další postřeh v porovnání s Asií je překvapivá čistota krajiny a zejména okolí hlavních cest. V Gaborone parkujeme přímo v centru hlavního města, kde vládne národní světle modrá barva v kombinaci s černou a bílou. Botswana letos slaví 50 let nezávislosti a obyvatelé si oslavy náležitě užívají. Botswana s rozlohou o velikosti přibližně 1,7x Německa má pouhé 2 miliony obyvatel, čímž se řadí k zemím s nejnižší hustotou obyvatel, ale také velmi sužovanou onemocněním AIDS. Nyní se situace přeci jen zlepšuje, ale v celkem nedávné době (ač to zní morbidně) bylo velmi lukrativní povolání v pohřebnictví. Bohužel Gaborone nás záhy velice zklame. Kromě vládních budov, národního muzea (které je ten den zavřeno), radnice a takové pochybné nákupní třídy tu není absolutně nic k vidění. V rychlém občerstvení měníme kontakty s dalšími Afričany. Obecně každý rozhovor ač sebekratší začíná slovy: "Hello. How are you?". I když spěcháte a potřebujete každou vteřinu, bez této fráze jste považováni za neslušně vychované stvoření. Rozhodujeme se překročit hranice do JARu ještě toto odpoledne oproti plánovanému ránu a děláme dobře. Obkroužíme tradiční dorps Groot Marice (jihoafrickou vesnicí) a zkoušíme nalézt kemp, kde bychom se zkulturnili po dvou nocích v přírodě. Nicméně cesta do Forest Lodge je jako noční můra. Pouhých devět kilometrů zkouší naše nervy a zejména pneumatiky. Díry a výmoly neznají hranice. U brány potkáváme majitele a smlouváme cenu na minimum. Přeci jen finančně vyčerpání hledáme nejlevnější varianty. Za pár randů nám pronajímají naprosto luxusní ubytování. Jeden domeček jako obývací místnost s kuchyní a druhý pro spaní s koupelnou. Chatky v přírodě nad řekou vypadají jako z jiného světa. Tomu říkám oslava 25. narozenin ;-) Po mnoha nocích spát na posteli a v rámci možností i v teple představuje nepřekonatelný luxus. Večerní přípitek u krbu a obligátní rizoto završuje podařený den. Před tím se vracím s jedním ze zaměstnanců zpět do nejbližší vesnice pro peníze do bankomatu, abychom měli jak zaplatit. Zažívám pravé africké stopování podél cest. V této části Afriky je zcela běžné, pokud máte v autě místo a klidně i jen na korbě, nabrat kolemjdoucí. Tak tedy během následujících osmi kilometrů naskakují na korbu nejprve jeden cyklista s kolem, poté chodec a nakonec 3! cestující na jednom kole. Jako neslušnost se počítá nezastavení.
Ráno zavřená krokodýlí farma směruje naše kroky rovnou do národního parku Pilanesberg. Radost kazí pouze desítky vysokých a dlouhých betonových příčných prahů v každé vesnici. Skáčeme s autem jak antilopy. Neustále z jedničky na dvojku a zpět. To bude propálené nafty. Rezervace se nachází u hranic s Botswanou a žije zde obrovské množství zvířat včetně velké pětky. Za branami parku sledujeme stáda pakoňů a zeber. Ovšem při bližším průzkumu parku nacházíme další nosorožce, povalující se hrochy, buvoly a slony (i jednoho rozzlobeného, od kterého se raději klidíme rychle pryč). Chvíli před zavřením brány se zjeví vedle auta hyena hnědá a v dálce smečka lvů spících pod keři. Objíždíme Sun City, jihoafrické Las Vegas, a na vedlejší nezpevněné silnici u plotu rozbalujeme stan. Vaříme poslední večeři. Hádejte co… Rizoto :-)
Na první pohled klidné místo ráno vypadá hůře než dálnice. Kolem sedmé u nás zastaví auto, co si to tu tak stanujeme. Po vysvětlení situace se společně jen zasmějeme. Zbývá pouhých 150km do Johannesburgu a marně hledáme obchod s netradičním sušeným masem. Nakonec po zastávkách ve dvou velkých městech navštěvujeme v jedné malé vesničce ten pravý obchod a necháváme tam zůstatek na účtu. Sušený kudu, antilopa nás nenechává klidnými. Peklo začíná při nájezdu na mezinárodní letiště OR Tambo v Johannesburgu. Tak špatně značenou cestu na letiště jsem snad ještě nezažil. Musíme se snad pětkrát ptát na cestu. Ovšem na pětiproudých dálnicích se doptává na správnou cestu celkem těžce. Na letišti vracíme vypůjčený automobil a vysvětlujeme naše trable. Až s podivem bez řečí vyrovnávají účet za pneu i se společnou výměnou jihoafrických randů na mezinárodní měnu. To si najednou připadám bohatý. Spěcháme na check-in odevzdat kufry, ale na hodinu nás zdrží přebalování přetížených zavazadel. 23kg u Swiss Air vůbec nic není. Obecně nějak kvalita afrických letů není valná, ale možná jsem jen zhýčkaný službami Emirates. S tolerancí desetiny kilogramu se nám daří doladit kufry. Co si budeme vyprávět, vše nad váhu putuje na palubu letadla. V bezcelní zóně si připadáme silně nepatřičně s našimi dvojbatohy a dalšími taškami. Po pravdě kontroly jsou naprosto směšné. Díky množství věcí zapomenu sundat pásek od kalhot a vyndat z kapes mobil s peněženkou. Na rámech mě pouze prohmatá a nechá projít. To není vůbec správné. Při poslední půlhodině na letišti ještě dokupujeme sušeného pštrosa a pakoně. Letadlo naše tašky zvládá pojmout a s mírnými turbulencemi nad Kongem se loučíme s Afrikou po ujetých 10 000km.