Nejen po světě rád cestuji, ale často vyrážím i po českých krajích. Letošní podzim jsem se dlouho rozmýšlel, zda se vrátit po letech na Šumavu nebo do Krkonoš. Nakonec zvítězily Krkonoše.
Když vynechám extrémně nerudného řidiče autobusu, tak během 3 hodin stojím v Peci pod Sněžkou u informačního střediska. Bohužel počasí tentokrát úplně nepřeje. Hory se halí do mraků a každou chvíli se spouští nepříjemný déšť. Mě to ale nezastaví, takže po rychlém ubytování spěcháme na místní bus a popojíždíme do Janských Lázní, jediného lázeňského města na české straně Krkonoš. Lázně vstoupily v širší povědomí v první polovině minulého století, kdy se zjistilo, že místní minerální voda má stejné složení jako v lázních Warm Springs ve Spojených státech amerických. A tak se zde otevřela první evropská! léčebna dětské obrny. Dnes po ústupu obrny se lázně více zaměřují na pohybové ústrojí a kožní onemocnění. Vyskakujeme z busu nad hlavní třídou a proplétáme se kolem různých hotelů a penzionů až k novorenesanční kolonádě, která je určitě hlavní dominantou lázní společně s pseudogotickým kostelem sv. Jana Křtitele. Vzpomínám, jak před mnoha lety dělali na kolonádě skvělé ovocné poháry. No bohužel, kde jsou ty doby… Na informační tabuli se dozvídám zajímavou událost, kdy po bitvě na Bílé hoře byl majetek (tj. i Janské Lázně) rodu Silbersteinů zkonfiskován a novým majitelem se stal Albrecht z Valdštejna, který ovšem již v roce 1628 pro akutní nedostatek finančních prostředků dal panství i s Janskými Lázněmi do zástavy cizí šlechtě.
Naše další kroky směřují do kopce na Černou horu. Původně byl plán horu vyšlápnout, jenže budou pomalu tři hodiny odpoledne a já chci ještě stihnout okruh přes slatě. Jedna jízda zmodernizovanou lanovkou nestojí úplně málo, ale co naplat, nahoru potřebujeme a zase začíná více pršet. Během několika minut tak kabinkovou lanovkou zdoláváme výškový rozdíl 566 metrů a zhruba 2303 metrů délkových. Upravenou pěšinou se kolem Sokolské a Richotovy boudy, kde se může každý v zimě koupat v horké lázni ve velkém sudu se skleničkou něčeho ostřejšího, přibližujeme k moderní Černé boudě. Když se najednou před námi z lesa vynoří mladá srnka. Ztuhneme všichni. Naštěstí jsme ji nevyplašili a ona nerušeně hledá dál něco dobrého. Fotoaparát dostává opět zabrat, takto blízko se divoká zvěř často fotit nenechá. Vše končí, když nějaký místní „bambula“ projede autem po pěšině. Na chvíli se mraky roztrhají a od terasy Černé boudy se otevírá úchvatný pohled na hřebeny Krkonoš. Prudce klesáme po široké cestě zvané „Václavák“ až k okraji Černohorské rašeliny rozprostírající se na ploše 66 ha. Uděláme jen krátkou procházku po dřevěných chodnících až k vyhlídkové věži. Spěcháme dále po červené nad údolím Javořího potoka až na louky u Kolínské boudy, kde přečkáme další liják. Vrstevnicovou stezkou ve svahu Slatinné stráně se doslova prodíráme mraky. Míjíme penzion Krakonoš, chatu Na Lučinách, Náchodskou boudu a Hrnčířskou boudu, od které se cesta prudce svažuje do údolí Pece pod Sněžkou. Odbočujeme doprava po modré značce k Husově boudě. Teď už se jen skutálet kolem lyžařských lanovek až dolů do vesnice. Až mě mile překvapuje, kolik chalup a stavení bylo za posledních několik let opraveno.
Brzy ráno pospícháme na autobus do Vrchlabí, abychom přestoupili na další, který nás zaveze až do Špindlerova Mlýna, jednoho z našich nejvýznamnějších středisek zimních sportů. Přemýšlíme, zda se vydáme přes Svatého Petra a Bílou louku k Luční boudě. Nakonec se rozhodneme za lanovkou na Medvědín popojet ještě kousek výš až ke Špindlerově boudě na samém pomezí českých a polských Krkonoš. Bohužel sluníčko z údolí je ta tam a mi každým krokem do polského území se noříme do hustší a hustší mlhy. Jedná se totiž o jediné hory od Baltského moře, které zadržují dešťové mraky. Bloudíme až na Słonecznik (Sluneční kameny) nad Wielkim a Malym Stawem. Tyto dvě horská plesa si díky mlze taky jen představujeme. Až na rozcestí na Úpských rašeliništích konečně začínáme vidět do krajiny. Přejdeme Bílé Labe a ani se moc nezastavujeme u Luční boudy, kde za 2. světové války bylo výcvikové středisko Hitlerjugend. Míjíme Památník obětem hor a já si jdu „prošmejdit“ jednu otevřenou vojenskou pevnost, kterých se nachází u Studniční hory stále několik. Pauzu děláme až u houbové polévky na Výrovce. Nad vchodem sedí velký výr, ale od něho název nehledejte. Původní název byl Tannenbaude, ale jednalo se o oblíbené místo financů, kteří číhali (výřili) na pašeráky a odtud právě pojmenování Výrovka. Začíná se pomalu stmívat, proto přes Široký hřbet scházíme rovnou do Pece pod Sněžkou.
Hned další den ráno stopneme polský autobus jedoucí přes Horní Malou Úpu až do Karpacze. Za 7 zlotých nás řidič vyveze až na Pomezní boudy, odkud chceme pokračovat výšlapem na Sněžku. Téměř na hranicích za Pomezní boudou nacházím místní „obchůdek“, který má své nejlepší roky za sebou :-)
Dnes nám mocný vládce hor Krakonoš krásné počasí doslova servíruje pod nosík. Zvolíme cestu po žluté, která nás dovede pod Sovím sedlem k chatě Jelenka, kde se krátce občerstvujeme, abychom nabrali sílu na sice krátký, ale zato pěkně strmý úsek vedoucí na Svorovou horu nebo chcete-li polsky Czarna Kopa. Dostáváme se na stezku česko-polského přátelství. Kdy chvíli jdeme v Polsku, chvíli zase u nás. Pomezní patníky jsou nejlepší na krátké posezení :-) Na Obřím hřebenu se doslova smažíme na slunci. Vítr vanoucí z polské strany tak vítáme s povděkem. Závěrečný úsek výstupu po opravené Jubilejní cestě je jak po Václavském náměstí. Vrchol není o moc lepší. Slunečné počasí po několika dnech přilákalo stovky lidí. Okukuji českou boudu, která je od roku 2007 nová. Když jsem stanul naposledy na vrcholu, stála zde ještě zchátralá původní poštovna. Nová budova má sice být moderní ekologickou stavbou, nicméně mi chybí krkonošský styl architektury.
Ty davy lidí nás nějak odrazují, tak sbíháme ke Slezské boudě a spěcháme přes Obří louku k Luční boudě. Úsek mezi Luční boudou a Výrovkou si během dvou dnů zopakujeme podruhé, ale tentokrát se můžeme kochat nádhernými panoramaty okolních hřebenů. Jelikož máme do tmy ještě docela čas, navštívíme Chalupu na Rozcestí, kde vaří naprosto skvělou krkonošskou kyselicu s čerstvými houbami a palačinky s čerstvými borůvkami! Tady budeme dlouho :-D Posezení bylo opravdu delší, proto musíme vynechat Liščí horu a seběhnout do Pece po zelené kolem chaty Severka. Večer se můžeme pochválit, že jsme zase po letech vyběhli na Sněžku a jen se nevyvezli lanovkou.
Poslední den ještě jednou využijeme polský autobus do Horní Malé Úpy k Pomezním boudám, abychom si užili jednu z nejklidnějších stezek v nejvýchodnější části Krkonoš, tzv. Rýchorský hřeben. Vydáváme se Cestou bratří Čapků, kde se po chvíli otevírají výhledy na nejvyšší vrchol Čech. Obcházíme stádo horského plemena krav u Rennerovy boudy a zastavujeme se v nádherném pozdně barokním kostelíku v Horní Malé Úpě. Za 2 km stojíme u Cestníku a poté sestupujeme k Lysečinské boudě u pramene Lysečinského potoka. Zaskočilo mě, že je bouda uzavřena a na prodej. Když vzpomínám, jak to tu před pár lety žilo… Sestupujeme stále po asfaltce kolem Albeřických lomů až do Horního Maršova, kde stíháme autobus do Trutnova a dále do Prahy. Inu náš výlet končí.