Na konci února přichází období masopustního veselí plné masek a dobrého jídla před 40 denním půstem. A proto jsme se rozhodli podívat se na nefalšované karnevalové šílenství. Ano, správně. Řeč je o asi nejslavnějším karnevalu na světě, karnevalu v brazilském Rio de Janeiru!
Ale nebudeme předbíhat, protože když už letíme do Brazílie, chceme toho navštívit trochu více. Na konci jihoamerického léta a obzvláště v době karnevalu letenky vystřelují do astronomických částek. Nám se daří sehnat jedna, ale za cenu několikadenního putování. Bohužel něco, za něco. V pondělí, těsně před půlnocí, tak nasedám do busu StudentAgency do Vídně na letiště. V Brně v půl třetí ráno přistupuje Zuzka a již před pátou ranní stojíme na odbavení na Schwechatu. Během dvou hodin klidného letu vystupujeme v Amsterodamu a dopřáváme si čtyři hodiny mírného odpočinku před desetihodinovým letem do americké Atlanty. Při nástupu do letadla jsme důkladně lustrováni. Tolik hloupých otázek jsem hodně dlouho nezažil. A to když studujete dvě vysoké školy, je co říci! :-) Příjemné překvapení bylo množství jídla a kvalita služeb u Delty Airlines. Měli jsme pro sebe celou čtyřsedačku, takže jsme se trochu i prospali. K večeru přistáváme za silného deště a větru na letišti v Atlantě. Už jsem si zvykl, že mě takto Amerika vítá. Ze čtyř cest třikrát psí počasí. Opět důkladná lustrace i v transférové zóně. Na pohovory s úředníkem nás oddělují do dvou rozdílných části, jelikož já již několikrát Spojené státy americké navštívil mám nárok na frontu pro americké a kanadské občany. U úředníka jsem jako obvykle dvojnásob času oproti ostatním. Jenže my se zapovídali o tom, co vše navštívit v Brazílii ;-) Aby toho nebylo málo, mám oblečené džíny a ty pípají na rámech jako divé. Asi pět minut dostávám instrukce, jak budu prohledán se zakončením: "Můžeme tady nebo chcete privátní zónu?". V tu chvíli mě vyděsí a přemítám v hlavě, jestli mi v tom jeho dlouhém monologu něco neuniklo. Ale naštěstí bez problému jde jen o běžnou kontrolu mimo rámy, při které se vás v Evropě ani na nic neptají a rovnou ji udělají. Ono se to nezdá, ale podobné srandy nás stojí hodinu a půl času, tudíž jdeme rovnou do letadla. Tentokrát jen 9,5 hodiny letu do Saõ Paula. Personál ví, že v Saõu bývá aktuálně přes 30 °C, tak se rozhodnou nás do zásoby nachladit. U snídaně nemohu zimou udržet už ani lžičku a to mám dvě deky. Nicméně ráno v osm nás probouzí vlhký horký brazilský vzduch. Hned na letišti se ptáme na možnost letu do Foz do Iguaçu. Když pominu, že let by stál skoro to samé co ten z Evropy a zpět, začínám mít neblahé tušení ohledně komunikace s místními. Naprosto mizivé procento je schopno hovořit jiným jazykem než brazilskou portugalštinou nebo jihoamerickou španělštinou. Jedno lepší jak druhé. Ale my se rukama, nohama vždycky domluvíme. Kupujeme lístek na bus do centra São Paula, respektive na autobusový terminál Tieté. Dostáváme lístek na bus, který jede až za hodinu, ale pár hřejivých slov s řidičem z dřívějšího spoje dělá divy, takže za 5 minut najíždíme na dálnici. Autobusový terminál, to je jeden velký chaos a po pravdě se značením si také hlavu nelámou. V prvním patře je na 50 různých společností. Kupodivu rychle nacházíme ty naše a u společnosti Sol dostáváme i nejlepší cenu, tj. 180 brazilských realů (1 br.real je přibližně 8 Kč) za lístek do Foz do Iguaçu, ležící na trojmezí Brazílie, Argentiny a Paraguaye. Pravidelná linka, která má konečnou až v paraguayském Asunciónu, odkud letos startoval slavný závod Dakar, odjíždí v 18:00. Batohy dáváme do úschovy a metrem jedeme na Praça da Sé, kterému vévodí Cathedral Metropolitana pro více než 8 000 věřících. Monumentální stavba, i když uvnitř trochu strohá na evropské poměry. Ale tiše! Právě začíná bohoslužba. Kousek západním směrem se nachází kostel svatého Františka z Assisi, nejstarší kostel v Saõ Paulu s překrásnou výzdobou. My se ještě zastavíme u Teatro Municipal a benediktínského kláštera São Bento s nádhernými vytrážemi v kostele. Proplétáme se křivolakými uličkami chvíli pod mrakodrapy, přecházíme šestiproudé silnice, jindy se zase ocitáme ve staré koloniální zástavbě. Celé město působí občas chaoticky a neupraveně. Především nákupní oblast kolem Mercado Municipal. V přilehlých uličkách koupíte, na co si jen vzpomenete. Nicméně starou tržnici hlídá ostraha a uvnitř zažijete gastronomické hody. Tropické ovoce z Amozonie, káva, sýry a klobásy, lokální pochoutky... Oči jen přechází. Když už jsme dostatečně vynadívaní a najedení z ochutnávek, pokračujeme k Pinacotece (muzeu moderního umění) a zejména do přilehlého parku da Luz. Malé tropické zahrady plné palem a kvítí. Bohužel rychle se blížící bouřka a sílící déšť nás vyhání o něco dříve zpět na autobusový terminál. Vyzvedáváme batohy a čekáme na příslušném nástupišti. I když mám různé pochybnosti o disciplíně Brazilců potažmo jihoamerických národech obecně, odjíždíme přesně na čas. Na trasu dlouhou téměř 1 100 km nemůžeme dostat lepší bus. Polohovatelné sedadla až do úrovně 160°, luxusní místo na nohy, deka, polštář a pozor dostáváme i večeři letadlového typu. Nestíhám se divit. K tomu stevardka, která by se oblečením a vzhledem viděla spíše na módním molu, dvakrát za večer vydrhne celý autobus. My máme místa v horním patře a tam jak známo to vždycky pocitově více houpe. Jsem zvyklý na ledaccos, ale místy se mě zmocňuje panika. Řidiči se s tím opravdu nemažou a občas se raději přidržuji, abych nespadl do chodbičky. Ráno vyjíždíme přímo do tropické bouře. Viditelnost nulová. To je jako kdybyste vylévali vodu z kbelíku. To horší teprve přijde. Začne protékat střecha a prší nám v autobusu. Vystupujeme jako první, jenže kdybych se nezeptal, tak nás vysadí asi až v Asunciónu. Rychle bereme batohy a po krátkém zorientování zjišťujeme, že jsme úplně v ... Omlouvám se za výraz, ale ta benzínová pumpa za námi je to nejlepší, co v okruhu 8 km lze navštívit. Bereme taxi a pro jistotu mu ukazuji rezervaci z Bookingu. Bambula neřekl, že neví, kde to přesně je. Takže za 15 minut stojíme oba v místním infocentru a zjišťujeme, kam to vlastně chceme. To je bohužel jen začátek. Mám z domova vytištěnou mapu a ukazuji jim hostel kousek od křižovatky na argentinské hranice. Oni neustále kontrují s místem o 4 km dále. Nechávám se zvyklat, že asi mají pravdu. Za pár minut se ukáže moje pravda. Ja je snad budu učit znát vlastní vesnici! Nicméně taxikář chce o 40 realů více kvůli delší cestě a zkouší to na mě přes slečnu na infostánku, která hovoří slušně anglicky. Ja diplomaticky vysvětluji, ať si trhne nohou, když to tu nezná, protože slíbil odvoz na hostel. Za chvíli mě začne být slečny líto, jelikož z jedné strany já pomalu zvyšuji hlas v anglo-španělštině a z druhé na ní piští portugalsky taxikář. Nabízím smír za 20 realů. On bere, já beru. Skvěle. Ale když už jsme tady, tak se poptám na pár dalších informací. Taxikáři tečou nervy :-) Veze nás k branám národního parku Iguaçu falls. Bereme zavazadla a během 2 minut zjišťuji mojí pravdu s adresou, jelikož toto je druhá nedávno postavená pobočka a nikoliv ta naše z rezervace. Alespoň si v bungalovu úschováme zavazadla, abychom vychutnali vodopády bez zbytečné zátěže. Aha, ještě jsem se nezmínil. Ty tři dny a tři noci cesty podnikáme kvůli návštěvě úchvatných vodopádů Iguaçu. U vstupní brány platíme poplatek 64 BRL a nasedáme uvnitř areálu na bus, který nás veze až k samotným stezkám u dunivých kataraktů.Vodopády Iguaçu zapsané na seznam světového dědictví UNESCO leží na stejnojmenné řece na hranici mezi Brazílií a Argentinou. Na brazilské straně leží v provincii Paraná s portugalským názvem Cataratas do Iguaçu, na argentinské straně leží v provincii Misiones se španělským názvem Cataratas del Iguazú. Podle průvodců se jedná o největší vodopády světa co do mohutnosti. Jejich vznik byl zapříčiněn tektonickým zlomem a erozí díky, které se zhruba za 200 000 let své existence posunuly o 23 kilometrů! V závislosti na ročním období mohou mít až 260 kataraktů s průměrným průtokem dosahujícím až 1500 m3/s. Celá oblast je chráněna statutem národního parku, do kterého spadají i přilehlé pralesy s různobarevnými motýly, tukany, papoušky, kajmany, opice, ale také mývaly nebo jaguáry.
Ačkoliv víme, že vodopády vznikly tektonickým zlomem v oblasti, pověst o jejich vzniku je mnohem poetičtější. Údajně prvním Evropanem, který poprvé spatřil vodopády, měl být v roce 1542 španělský dobyvatel Álvar Núňez Cabeza de Vaca a on také přinesl onu pověst o vzniku od místního kmene Guaraní. Indiánský válečník Caroba rozhněval svým útěkem v kánoi s mladou dívkou jménem Naipur pralesního boha, který byl do dívky šíleně zamilovaný. Vzteklý bůh doslova rozlomil koryto řeky. Mladá Naipur spadla dolů a změnila se v kámen. Ubohý Caroba se zachránil v podobě stromu věčně shlížejícího dolů na svojí milou.
My pomalu sestupuje po stezce vedoucí na protější stěně vůči vodopádům. Nejen na brazilské, ale samozřejmě i na argentinské straně řeky pobíhají všudypřítomní nosálové červení. Oni vypadají velice roztomile kvůli svému dlouhému čenichu (dokáže jej otáčet až o 45° do stran), načervenalému zbarvení kožichu a huňatému ocasu. Ovšem je to přeci jen, půl metru se dorůstající, medvídkovitá šelma s pěknýma zubiskama, takže raději ruce dál. Jenže kdo by odolal, takže si jich hladíme několik, když za vámi tak dolézají. Několik fotopauz a ocitáme se na vyhlídkové plošině vedoucí přímo na hranu jednoho přepadu s výhledem na Ďáblův chrťán (o ném ještě později bude řeč). Masa vody se valí všude kolem nás. Pláštěnky chrání jen symbolicky. Ještě si vyjedem výtahem na vyhlídku a poté pokračujeme zpátky k branám parku. Po cestě nás několikrát zastihne prudký liják. Co naplat, jsme v tropech. Trochu přemýšlíme nad vyhlídkovým letem vrtulníkem. Jenže to chce lepší počasí, a tak navštěvujeme ptačí park. Když nebudu počítat všemožné pestrobarevné druhy, je tu jeden, kvůli kterému stojí park za návštěvu. Tukan! Procházíme se uvnitř voliér a tukani poletují všude kolem. Jejich sytě žlutý zobák s červeným zbarvením na obyhu vypadá skoro jako umělý. Jsem tak zabrán do focení, až se jeden z nich při vzletu nechtěně sejme. Nevím, kdo se lekl více. Na konci prohlídky čeká druhý zážitek. Otevřená voliéra s arama. To se nedá převést do textu, jak se tito majestátní papoušci před každým předvádí. Křiku od papoušků bylo však dost, vracíme se pro batohy a nasedáme do místního busu. To je taky zážitek. Po dvou metrech za řidičem je úzký turniket, u kterého sedí paní a prodává lístky. Všichni jím musíme nejprve projít, zaplatit lístek a pak jít dále do vozu. Jenže s jedním batohem na zádech, druhým na břiše, foťákem aj. se nemůžu procpat tím hloupým turniketem. Jiní přes něho podávají i těžké kufry. Tento systém jsem opravdu nepochopil. Vystupujeme na křižovatce do Argentiny a nechtěné si zajdeme tak 2 km, protože hostel je schovaný na betonovou zdí bez jediné cedulky. Pomalu se smráká, tak zaskočíme na rychlou večeři naproti do obchodního centra, kde si v bufetu nadáváme jednu místní specialitu za druhou.
Druhý den jsme se rozhodli prozkoumat vodopády také z druhé čili z argentinské strany. Zní to snadno, o to hůře se to udělá. Takže si raději přivstaneme. Dostat se buse z Foz do Iguaçu do Puerto Iguazu je docela zážitek a trpělivost rozhodně přibalte s sebou. Na hranice se můžete dostat taxíkem nebo busem. Pokud nechcete jít pěšky, tak nejlevnější variantou je rozhodně autobus, který jezdí z Terminalu z pravé strany okamžitě za plotem v intervalech 20 – 30 minut a dokonce zde operují 2 společnosti. Jak už jsem asi psal, platí se vždy přímo u řidiče a tentokrát si můžete vybrat, zda v brazilských reálech nebo argentinských pesos. V přepočtu je levnější platit v reálech. Ovšem když na hranice koukame z našeho hostelu, byl by hřích platit za bus. Takže pěkně po svých nejprve brazilská strana, poté zhruba 2 km bezcelní zóny přes most nad řekou Iguaçu a na kopci argentinská strana. Když se snažíte tak s opatrností to trvá hodinu. Přeci jen jdete po dost rušné silnici. Na obou hranicích se doslova doprošujeme razítka. Kdybychom kolem celníků je prošli ráno tam a večer zpět, tak si toho ani nevšimnou. Výhoda pěší chůze je bezesporu v úspoře času pri čekání na bus. Místní nechodí pro razítka a tak ani bus nečeká na nějaké dva cizince. Zhruba po 6 km chůze stojíme konečně na autobusovém terminálu v Puerto Iguazú. Jenže lístky na argentinské strané nejdou platit kartou a my nemáme pesos. Hledáme tedy banku, kde po asi kilometrové frontě na bankomat vybíráme argentinské pesos. Nakonec po půl hodině jizdy busem vystupujeme u bran parku a platíme nechutných 330 pesos za vstup do národního parku. Je pomalu čas oběda a místní švédského stoly nás nenechávají klidnými. Hned si rezervuji flíček u barbecue koutku. Kuchař kmitá od ohně k mému talíři. Ale uznejte, že nevyzkoušet v Argentině steaky, by byl hřích. Zhruba za hodinku a 5 talířů odcházíme na vláček. Na nádraží visí cedulka s infomacemi, pokud někdo chce navštívit argentinské vodopády i další den (ač se to nezdá, jeden den je dost málo), ponechá si vstupenku a druhý den dostane slevu 50 %. Otázka, jestli musíte návštěvu vykonat hned druhý den, nebo je možná nějaká prodleva. Ono národní park rozkládající se kolem vodopádů je mnohonásobně větší než ten brazilský. Po krátké jízdě úzkokolejkou přesedáme na druhý vláček a vyjíždíme na nejvyšší bod cesty - Estacio Gargantua. Nejzazší železný chodníček parku k Ďáblovu chřtánu (Paseo Garganta del Diablo) měří zhruba 1 100 m a my se po ném pomalu přibližujeme k nejmohutnějšímu kataraktu. Klidná voda zde padá do hloubky až 80 m ze tří stran. Dostáváme sprchu z vodní tříště zprava, zleva. Právě odsud získal katarakt od místních své jméno. Ďáblovo hrdlo doslova hřmí a plive kouř jemných kapek jako nějaký pekelník. Skrz duhu zamáváme na brazilskou stranu, kde jsme stáli o den dříve a pomalu se vydáváme na cestu zpět, abychom se vydali na druhou ze tří možných procházek k vodopádům. Povídáme si, jak by bylo skvělé smočit nohy. Ale o pár metrů dále pozorujeme lenošícího krokodýla. Takže by to nebyl dobrý nápad. Svezeme se vláčkem na prostřední zastávku a prozkoumáváme zbylé dva okruhy. Stezka Circuito Superior vede po samotné hraně vodopádů. Na přibližně 1750 m se otevírají nádherné pohledy na Salto Dos Hermans, Salto San Martin, Salto Chico, Salto Ramírez, Salto Eva, a mnoho dalších. Pohledy z naprostých hran kataraktů nelze ani popsat.
Jako poslední se vydáváme na Circuito Inferior (modrá stezka), tedy přímo do pekla, stezka spojená s vyhlídkou na ostrůvek San Martin. Je to nejnižší dostupná stezka dlouhá 1400 m. Člověk se ocitne přímo pod ohromnou masou padající vody s výhledem na všechny vodopády z okruhu na červené stezce. Jako jedni z mála se více osmělujeme v kamarádství s nosály. Jejich dolní ostré špičáky většinou odradí. Ale oni jsou tak roztomilý a mazlivý. Na konci stezky již trochu spěcháme, protože park bude zavírat. Když ve koruně stromu nad námi se objeví tukan. Je velmi vzácné v tak rušném prostředí narazit na divokého. Nádherné minuty ukončí dav ostatních návštěvníků. Spěcháme na poslední vláček a z vchodu ještě kupuji od místní paní nádobu na Té maté, místní druh silného bylinného čaje. Jelikož nám ujíždí poslední bus, zpáteční cesta do Brazílie bude jak jinak než pěšky. Opět razítkování a pochod v umorném horku mezi hranicemi. Bohužel se již setmělo a cesta se stala o dost nebezpečnější z důvodu malého osvětlení. Zkouším stopovat nějaké místní auto, ale nedaří se. Na pokoji zjišťujeme z telefonu příděl 25 km za dnešní den a to bylo v pozdním odpoledni 38 °C. Tady se teprve pozná zapálení pro dobrodružství a poznávání nových míst. Suma sumárum, i přes tyto peripetie cesta na argentinskou stranu rozhodně stojí za to!