Athény ležící na dlouhé pobřežní rovině mezi okolními horami působí na první pohled poněkud ošuntěle. Dojem ještě umocní téměř 5 milionů obyvatel, dle neoficiálních čísel pouze milion, z čehož samotní Řekové tvoří pouhých 40%. Podle pověsti Kekrops, napůl člověk a napůl had, založil nové město a rozhodl se, že ponese jméno po osobě, která přinese nejvýznamnějších dar. Poseidon zapíchl trojzubec do Akropolisu a vytryskl pramen slané vody. Bohyně Athéna zasadila semínko a vyrostla oliva. Oliva dává člověku práci, obživu, světlo (olej se využíval na svícení) a teplo. Proto Kekrops město pojmenoval Athény. Naše první kroky brzy z rána míří na Akropolis než se tisíce turistů vyhrnou z hotelů a udělají to samé. Z pahorku se otevírá nádherný výhled na celý Saronský záliv, kde lodě míří do největšího řeckého přístavu Pireus. Po širokém schodišti kráčíme k Propylajích. Po levé straně máme malý chrám zasvěcený bohyni Niké, druhý chrám Erechteion a samozřejmě nejslavnější Partheon, který byl jeden čas přebudován nejprve na křesťanský kostel a poté na mešitu. Díku tomu nám nějaké zbytky zůstaly. Aktuálně je polovina sloupoví pod lešením a provádí se rekonstrukce. Aby také ne, když za kombinovanou vstupenku od letošního roku požadují 30 euro! Nenecháme si kazit výhledy na město a atmosféru samotného místa. Jen si představte, jak Aristoteles se prochází po Akropolisu a pronáší slavnou větu, „Vím, že nic nevím.“. K tomu ve vstupní bráně se nacházela ohromná lichoběžníková vrata, která se díky své geometrii zavírala sama. Nikoliv technický zázrak, ale bohové mohou něco takového vytvořit! Z jedné strany po pahorkem se nacházejí zbytky Dionýsova divadla údajně až pro 17 000 lidí. Později Římany přestavěno, aby se zde mohli konat i gladiátorské hry. Nejprve odstranili první řady, vytvořili lem proti lvům a jiným zvířatům a nakonec prohloubili žlab na vodu a krev. Jak příznačné, že o kousek dále, stojí zbytky nemocničního areálu boha Asklepia. Nejdochovalejší stavbou z dob Heroda Attika, tj. z 2. st.n.l. je římský Odeon. Z dnešního pohledu divadlo využívané pouze pro literární přednes nebo hudební večery. My scházíme druhou stranou přes zbytky římského fora do areálu Kerameikos, kde němečtí archeologové odkryly zbytky antického hřbitova. Motáme se staroměstskou čtvrtí Plaka kolem blešího trhu a nákupních uliček až k Herodově knihovně a věži Větrů, která se svými slunečními a vodními hodinami sloužila k měření času. Odpoledne nás dohání drobný déšť, který je dobré přečkat v některé z desítek místních restaurací.
Dlouho se mi v zápiscích neobjevilo kulinářské okénko. Musím to napravit, jelikož v Řekové se postarají o opravdový gastronomický zážitek. Mnoho jídel je samozřejmě velmi podobných tureckým a to zejména sladkosti. Přeci jen žili 5 století pospolu. Mezi nejtypičtější jídla samozřejmě patří gyros, kebab, souvlaki, moussaka a řecký salát. Především o slavnostech a svátcích se pak všemi možnými způsoby upravuje jehněčí a kozí maso. Jednou z netradičních záležitostí určitě je kokoreci – vařené kozí vnitřnosti ve střívku. Ze sladkostí nelze opomenout baklavu (několik vrstev jemného těsta, s medovo-oříškovou náplní) a kataifi (chlupatá varianta baklavy). Obecně pokud vás po řeckých sladkostech nepálí v kroku a nemáte potřebu vypít dva litry vody najednou, nebylo to dostatečně řecké. Po krátkém obědě pokračujeme k Hadrianovu oblouku z 2. st.n.l. a hlavně k sídlu prezidenta na střídání stráží. Každou hodinu prování zhruba dvacetiminutové komické číslo, u kterého hrabou nohama jak zpomalení býci. Tohle vydžíme pozorovat opravdu hodně dlouho. Kolem budovy parlamentu velice známého z televize ze záběrů neustálých demonstrací spěcháme na více než 100 let starou athénskou tržnici (Kentriki Agora). Bohužel je už dost pozdě na rybí a masný trh, ovšem na trh s ovocem a zeleninou není nikdy pozdě. V této části Athén je doporučuje být raději obezřetnější. Nicméně trh nezklame. Hromady hroznového vína se prodávají rovnou z kufru auta, proč to přendávat na pultíky. Hned vedle stánek s klecemi plných kanárů, nu proč ne. A tak bych mohl pokračovat. Poslední co z krátké zastávky v Athénách ještě stíháme je noční výjezd lanovkou na kopec Likavittos zvedající se do výšky 270m nad městem. Na vrcholu vápencové skály stojí malá bílá kaple sv. Jiří. Celé Athény máme jako dlani. Zejména nasvícený Akropolis vylepšuje náladu po zaplacení 7,5 eura za lanovku.
Akorát je 19. září, tedy polovina měsíce, a děti po třech měsících prázdnin jdou do školy. První den přijde pravoslavný pop a vysvětí se škola pro novy školní rok. Systém je trochu zvláštně nastaven. Kromě klasické výuky existují frontistiria neboli doučování, které jsou dosti drahá, ale rodiče je dětem platí. Na konci roku není klasické vysvědčení nýbrž zkoušky, na které by jim probraná látka nestačila. Obecně si učitelé v Řecku vydělají velmi slušné peníze. Ovšem přes prázdniny musí pracovat, žádné dlouhé volno, aby neztráceli pracovní návyky. Jedinou nevýhodu představuje povinná umístěnka. Až po určitém množství odučených let, si smějí vybrat.
Ani ne po hodině cesty stojíme u Korinského průplavu, 23m širokého, 80m hlubokého a přes 6km dlouhého kanálu. Prokopán byl v letech 1882-1883 a jeho otevření byl přítomen císař František Josef I. Průplav zkrátil plavbu o 183 námořních mil. Již ve starověku přišla myšlenka prokopat kanál. Nebyly ovšem dostatečném technické podmínky a tak byl vytvořen tzv. diolkos. Na položených kolejích se tahaly lodě naložené zbožím. V dnešní době proplouvají pouze výletní lodě, jachty a menší plavidla. Našim hlavním cílem toho dne byly starověké Mykény, respektive to co z nich zbylo. Perseus, syn Diův, údajně založil Mykény v místě, kde pod houbou nalezl pramen. Za manželku měl překrásnou Andromedu a dali základ významnému rodu. Mykénám vládl jim také Atreus, který zadal legendárních 12 úkolů Heraklov, či slavný Agamemnon a Orestes. První stopy sahají až do doby před 3500 lety. Na pahorek vede cesta skrze slavnou Lví bránu kolem odkrytých hrobů až ke zbytkům centrální části paláce tzv. megaronu neboli budovy pravidelného tvaru opatřené sloupy. Samozřejmě oblast patří německému obchodníkovi Heinrichu Schliemannovi, který roku 1876 odkryl 5 hrobů s poklady, ale 6. vedle nechal. To poukazuje na určitou laxnost jeho práce. Občas se mu také přezdívá hledač pokladů, kdy v Tróji poničil mnoho historických míst při hledání zlatých cenností. Každý návštěvník se samozřejmě těší do přilehlého muzea, aby mohl spatřit slavnou zlatou Agamemnonovu masku, která vlastně nikdy nemohla být jeho. Dnešní den je doslova nabitý historií, takže spěcháme ještě do starověkého Korintu (Akrokorint) založeného dle mytologie Sisyfem (známé rčení sisyfovská práce pro zdlouhavou nesmyslnou práci). Kdo nechce platit za vstupenku, může si archeologický areál prohlédnout zpoza plotu. Ve starověku město ovládalo dva významné přístavy v Korintském zálivu a kontrovalo všechny silnice vedoucí z pevniny na Peloponéský poloostrov. Historii jsem již v článku unavil dost, tak si dovolím malou historku. V roce 1990 bylo uloupeno 285 historických artefaktů na objednávku z USA. Absolutně si neumím představit, jak se to mohlo stát v tak velké míře. Nicméně lupiči dokázaly využít okamžik výplaty personálu, siesty a všeobecné laxností Řeků. Naštěstí FBI postupně nalezla na 188 cenných předmětů a vrátit je zpět.
Ještě toho nemáme málo, proto další zastávka je v Epidauru, známém především velkolepými představeními antických tragédií v nejlépe zachovalém divadle v Řecku. Samozřejmě celý areál není pouze o divadle. Epidauros byly také lázně, kam se nemocní jezdili uzdravit. Do dnes zůstává trochu záhadou, k čemu sloužila stavba zvaná tholos. Pravděpodobně k nějakým léčebným rituálům, jelikož se kousek od tohoto místa nachází abaton, síň léčebného spánku. Noc tentokrát strávíme na pobřeží v přímořském letovisku Tolo, nacházející se v malebné zátoce.
Ráno navštěvujeme pár kilometrů vzdálené hlavní město Argolidy Nafplio. Staré město je jedno z nejkrásnějších a neucelenějších staroměstských čtvrtí na řecké pevnině. Nad městem se tyčí pevnost Akronafplia. Kousek od historického jádra se každý den koná velký trh. Neskutečně množství ovoce, zeleniny a ryb. To se snad ani nemůže prodat, jsem si myslel a po třech hodinách jsem rychle změnil názor nad doslova vyluxovanými pulty :-) Zbytek dne odpočíváme na plážích v Tolo. Po tolika dnech si drobný odpočinek zasloužíme. Aby to nebylo moc fádní, k večeru si zahraji na plavčíka záchranáře. Tři srbské „kozy“ (neuměly plavat!!!) si půjčili šplapadlo. Vypluli na otevřené moře a lodičku na skalisku prorazily. Stačily se dostat alespoň zhruba na 300m ke břehu, kde už šli ke dnu. Popotáhl jsem lodičku i se třemi klíšťaty trochu na mělčinu, abychom všichni dosáhli na dno. Z restaurací na pláži na mě personál akorát koukal místo, aby přiložili ruku k dílu a pomohli. Já nevím, jestli jsou ti Řekové fakt tolik líní. Nakonec vše dobře dopadlo a my si nenechali pokazit krásný večer u moře.