Favela sem, favela tam a Ježíš nad námi to jistí

March 2, 2017

Pokud chcete Rio nejlépe poznat je potřeba splynout s davem neboli chovat se jako cariocas. Cariocas je označení přímo pro místní obyvatele Ria, nikoliv pro přistěhovalce. Nejlépe poznáte carioca na pláži, protože přijde pouze v žabkách místo sandálů, kraťasech s velkou taškou přes rameno místo batohu a šátkem (canga) přes sebe místo ručníku. Turisté si dávají na plážích i přes den míchané drinky, carioca popíjejí spíše čaj Matche (vychází z Yerba Maté). Důležité je se dobře namazat krémem, protože jako Evropané ihned zrudneme. To se místnímu nikdy nestane. Hádejte jak my... No samozřejmě jsme spálení, takže rudí od hlavy až k patě :-)

Zda je opravdu Rio tak nebezpečné či se jedná spíše o novinářskou záležitost jako většinou, to nechám raději na každém z vás. Já se tu osobně cítím zatím velmi bezpečně. Na ulicích se sice válí mnoho bezdomovců, ale projděte se v noci po Paříži nebo stačí i pražské Hlavní nádraží. Dle mého názoru stačí zdravý selský rozum a trocha opatrnosti. Rozhodně pocitově jsem navštívil mnohem, mnohem nebezpečnější oblasti. Obecně pro oblast Ria jsou velmi charakteristické tzv. favelas, místní chudinské čtvrti. Pojmenování favela vzniklo původně jako označení chudinských čtvrtí pouze v Rio de Janeiru, až později proniklo i dále a stalo neblahým pojmenováním pro jakékoliv okrajové částí brazilských měst s polorozpadlými chatrčemi nebo podivně vyhlížejícími domky s vysokou mírou kriminality a nezaměstnanosti jejich obyvatel. Údajně v Riu žije ve favelas každý čtvrtý člověk a celkové číslo hovoří až o 700 obdobných „čtvrtí“ v lokalitě. Otázka však zůstává, kolik vůbec ve favelách žije lidí, protože to opravdu nikdo nespočítá. Podle místních se do oblastí bojí i policisté a raději nechávají život v těchto čtvrtích řídit místní šéfy. Zátahy se dějí pouze velmi výjimečně a pokaždé v plné zbroji. Proto také nejsou favely oficiálně uznávány jako součásti měst, a tudíž nemají ani legální přístup k elektrické energii. Přesto v posledních letech došlo k velkému zklidnění favel a uvnitř hlídkují policisté, i když v plné polní zbroji s rychlopalnými samopaly. A věřte, bude-li potřeba, neváhají ho okamžitě použít. Ale jak mi napsala jedna moje brazilská kamarádka Vanessa, jsi ve třetím světě, tak co se divíš a chovej se podle toho. Takže nikoho nepřekvapí fakt, že většina domů má na střechách satelity a elektřina je samozřejmostí, i když ji nikdo neplatí. Nejoblíbenějším způsobem, jak si jí zajistit hojnost, je přímé připojení na lampy veřejného osvětlení. Klubka kabelů visí skoro stejně jako v JV Asii a občas se na nich suší i boty. Mohli byste si myslet, že do takových částí nebude směřovat žádná veřejná doprava, ale opak je pravdou. Jsme upozorněni, že právě visící boty dávají signál pro autobusy a nákladní vozidla, že dráty dál budou ještě níž, takže se jim mohou vyhnout. Návštěva favely je vždy dobrodružným zážitkem. Chce to jen nikoho neprovokovat…

V Riu de Janeiru se nachází favela Rocinha. Největší favela v Brazílii mající údajně kolem 240 tisíc obyvatel. Přiznejme si, kdo to spočítá. Pokud si myslíte, že bydlení zde je levné, nenechte se zmást. Nájemné tu může být srovnatelné s některými méně lukrativními částmi Ria kolem 700 R$ (cca 6 200 Kč). Obyvatelé se třídí do různých skupin chudých a dle toho mají patřičnou úroveň bydlení. Jak říká náš průvodce César, když máte dobré sousedy, je to skvělé bydlení. Pokud ne, zažijete peklo na zemi, protože některé uličky jsou pouze půl metru široké. Navíc domy se vrství do výšky a jejich obytná plocha nepřekračuje někdy ani 10 m2. Když prochází v Rocinhe "uličkou", je to jako byste někomu procházeli obývákem s koupelnou. Tu vidíte, jak se někdo dívá na televizi, o kousek dál paní vaří oběd. Hmm to voní a vedle, jeje pardon, to byla koupelna O:-) Jako víceméně všechny favely se nachází v kopci pouhý kilometr od pláže. Celou favelou prochází jediná hlavní silnice pro auta a mototaxi. Místní specialitka, taxi motorka. Dostanete helmu a držíte se řidiče jako spolujezdec na motorce. Jinak veškeré ulice a cesty jsou po velmi strmých schodech. A nenechte se zmást snadnou orientací, ztratit se můžete okamžitě. Samozřejmě byznys tu kvete jako všude jinde. Když vynecháme černé obchody nejen s drogami, které bývají normálnímu návštěvníkovi v určité míře utajeny, tak zcela jistě nepřehlédnete místní prostitutky, které se často oblékají pouze do naprosto miniaturních bikin. Abych nebyl jen kritický a nepsal jen o šedé a černé ekonomice, ve favelách je mnoho obchodů, škol, lékařských zařízení a lékáren, restaurace, ba dokonce i pobočky světového řetězce McDonaldu. Já třeba nemohl pochopit, jak tady funguje pošta, když domy nemají čísla. Opět jsem dostal odpověď. Pošta se tu neroznáší, pro poštu se tu chodí na sběrové místo u nějakého z obchodů. Odpad se vyváží třikrát denně, jak jinak než na náklady města a stejně to vypadá jako byste byli třeba v Kambodže v chudinské čtvrti. Také wi-fi je zde zdarma. Začínám si říkat, jestli se sem nepřestěhuji. Tady se snad nic neplatí. I vodovodní systém platí stát. To jsou my věci. Dostáváme se i na střechu jednoho z domů a výhled je omračující. Domeček na domečku, jedna barva přes druhou. Rozhodně jsem zde necítil nijak zvláštní nebezpeční. Ovšem nesmíme zapomínat, že favela je stále favela.

Teploměr ve stínu ukazuje omračujících 43 °C. Na konci léta Rio svírají ostré sluneční paprsky. My na pekelnou výheň nehledíme a sjíždíme džípem do Sao Conrada, abychom záhy začali stoupat do kopců národního parku Tijuca. Ještě před 150 lety byly místní lesy vypleněny a využívány jako plantáže na kávu, kakaové boby či jiné zemědělské produkty. Poté přišel dekret od krále a les byl obnoven do původní podoby. Během 13 let necelá desítka otroků pod vedením majora Archera vysadila na 100 000 stromů. Možná jsem se nezmínil, Brazílie bývala monarchií. Řidič Stephano je výborný a zastavuje nám i u domu nejslavnějšího fotbalisty světa, Pelého. Osobně měl v loňském roce zapálit olympijský oheň, jenže ho zradilo zdraví. Zastavujeme také na jedné z nejkrásnějších vyhlídek v Riu, na Čínské vyhlídce kousek od piknikového stolu krále. Rio jako na dlani - socha Ježíše, Cukrová homole, Ipanema, Leblon, Botafogo, Rocinha a dokonce i dům fotbalisty Ronalda. Po cestě neustále konverzujeme s Césarem a navzájem se učíme naše jazyky. Docela si začínám zvykat mít při ruce telefon s Google translate, jelikož ani na oficiálních turistických památkách nikdo nehovoří anglicky. Pouze brazilskou portugalštinou a ta je ještě k tomu dost odlišná od té evropské. Když mě naštvou, mluvím na ně česky, ať to nemají úplně zadarmo :-) Celý problém vzniká již ve škole, kde se učí pouze lokální portugalština a žádný cizí jazyk.

Z auta vyskakujeme pod Cukrovou homolí neboli Pao de Açúcar ve čtvrti Botafogo. Za 76 reálů kupujeme zpáteční lístek na lanovku. Během 3 minut jízdy stojíme na mezistanici na Morro da Urca ve výšce 220 m. Kromě všudypřítomných suvenýrů najdete Cota 200° Restaurante. Pokračujeme druhou kabinkou až na vrchol Cukrové homole do výšky 395 m. A znovu nádherný výhled na Rio, tentokrát od moře. Od Copacabany, přes zátoku Guanabara až do Niteroi. Vzpomenu zde alespoň 13 km dlouhý most přes Guanabara, kde zahájení prací na výstavbě byla přítomna v roce 1968 i sama britská královna Alžběta II. Když jsme dostatečně plni panoramatických výhledů, sjíždíme na náměstí generála Tibúrcia a skrze Morro de Sao Joao procházíme na Avenida da Princess Isabel.

Den zakončujeme procházkou po Copacabaně a Ipanemě. Znovu si neodpustím kulinářské okénko. K večeři si kupuji tapiokovou placku se sýrem a plátkem krocaní šunky. Podle knihy světová street food ochutnáváme pokrm Aracajé, smaženou placku z vigny (černooké fazole) plněnou krevetami. Tento pokrm přinesli do Brazílie otroci ze západní Afriky hovořící jazykem yoroba. V Novém světě se pokrm vyvinul v posvátný, zejména ve spojení s afro-brazilským kultem cordomblé. Právě ženy z náboženského společenství Lansa byly prvními, kdo tuto pochutinu začal prodávat na ulicích. Ženy stále často oblečené do bíle pruhovaných sukní, blůz a šátků smaží placky na pojízdných vozíkách. Po vyjmutí se rozkrojí a naplní směsí různého druhu – pepřovou omáčkou, směsí kešu a arašídů s kokosovým mlékem, saladou (směs cibule, rajčat a koriandru) či dalšími. Açai na Tigela, ovoce přelité sirupem, se také prodává podél pláží v Riu. Sladká pochoutka je založena na mražené dužnině plodu Açai a v kombinaci s banánem nebo granolou je to vynikající a velmi výživná snídaně.

Konečné první oficiální den po karnevalu a vlastně i brazilských prázdninách. Přesto karnevalové veselí ještě pokračuje dál a skončí až o sobotní noci, kdy 6 nejlepších škol samby předvede svou show ještě jednou. Dozvídáme se letošní výsledky ze sambódromů. Vyhrává škola Portela po 33 letech! Jako druzí o pouhou jednu desetinu bodu končí škola Mocidade (jeden z mých dvou favoritů). Loňský vítěz obsazuje tentokráte čtvrté místo a bohužel škola Tijuca končí na předposledním místě. Bodové rozpětí mezi prvním a dvanáctým místem činí pouhých 5,3 bodu. Soutěží se v deseti různých kategoriích a každou z nich hodnotí vždy 4 porotci.

Jelikož prázdniny skončily, otevírají se všechny památky, které fungovaly v omezeném režimu. Malá vsuvka, každý by si mohl myslet, jak v čase karnevalu stoupne spotřeba elektřiny. Jenže ono je to úplně naopak. Velké podniky zavírají a téměř na 10 dní i elektrárna Itaipu odstavuje všechny svoje turbíny.

Navštěvujeme znovu Metropolitní katedrálu, ovšem nyní se dostáváme i do interiéru. Zas a znovu mohu pouze psát o naprosté nevšednosti jehlanovitého tvaru a civilního oltáře. Kousek od katedrály uprostřed obchodního centra Ria nasedáme na historickou tramvaj neboli bonde, která nás zaveze přes akvadukt Arcos da Lapa do bohémské čtvrti Santa Teresa. Samotná jízda je polovina zážitku. A rozhodně doporučuji dobře se držet, protože jízda je to velmi trhavá a svérázná. Abyste tak po nějakém z mnoha zatáček neseděli spíše na chodníku než v tramvaji. Rachotíme si to strmě do kopce a užíváme si zase odlišné pohledy na Rio. Vystupujeme na konečné stanici Largo dos Guimaraes, kde se sbíhá několik ulic a naleznete tu mnoho hospůdek a uměleckých obchodů. Čtvrť má bohatou historii a mezi její časté návštěvníky patřili tanečnice Isidora Duncanová, spisovatel Anatole France a mnoho dalších. Procházíme se po Rua Almirante Alexandrino přeci jen s větší obezřetností. Jak upozorňují letáčky na každém druhém sloupu, bezpečnost zde od časů slavných umělců dost pokulhává.

Našim dalším cílem je blízký kopec Corcovado, v překladu Hrbáč, se sochou Krista. Jenže doprava ke stanici vlaku vedoucího na vrchol je komplikovaná, nehledě na cenu samotného vlaku skoro 70 reálů na osobu. Bereme taxi, které při rozpočítání vychází mnohem lépe, a vystupujeme zhruba 1,5 km pod vrcholem. Cesta džunglí trvá něco kolem 3/4 hodiny. Pod sochou kupujeme lístek "jen" za 26 reálů. Nejprve výtahem a poté po nechvalně známých eskalátorech! vyjíždíme do výšky 704 m n.m. Výhled na celé Rio de Janeiro je okouzlující - od stadionu Maracaná, přes zátoku Guanabara s Cukrovou homolí, pláže Copacabana a Ipanema až po čtvrt Leblon a favelu Rocinhu. Hlavním monumentem Corcovada není nic jiného než socha Krista Spasitele (Cristus Redentor), jak zní oficiální jméno. Socha byla vyrobena ze železobetonu obloženého statitem. Jednotlivé kusy z dílny sochaře Paula Landowskiho byly vyrobeny ve Francii a na Corcovado dopraveny z přístavu vlakem. Slavnostní odhalení bylo v roce 1931 a na seznam světového dědictví UNESCO byla socha zapsána roku 1993. Jen pro představu, tento drobeček vážicí 1145 tun měří 30 m na výšku a rozpětí od jednoho konečku prstu k druhému taktéž 30 m. Socha stojí na 8 m podstavci, kterém se nachází kaple Panny Marie Zázračné (Nossa Senhora Aparecida), patronky Brazílie. Když už jsme dostatečně vyfoukaní silným větrem, který na vrcholu řádí prakticky neustále, sestupujeme zhruba o 4 km pod kopec, kde naskakuje do busu do centra Ria. Od zastávky Carioca a kolem kostela Santa Luzia jdeme ke starému císařskému paláci (Paço Imperial). Počasí se po několika slunečních dnech rychle kazí. Bouřka nabírá na síle. Rychle si prohlížíme kostel Panny Marie ochránkyně kupců (Ingreja de Nossa Senhora da Lapa dos Mercadores), postavený z peněz vděčných kupců, a mezi výstavní budovou Casa França-Brazil a kostel Panny Marie (Ingreja de Nossa Senhora de Candelária) odbočujeme na širokou a rušnou třídu Avenida Presidente Vargas, kde sedáme na metro, abychom se alespoň na dvě hodiny vrátili na hotel. Večer nás pak na Copacabaně vyzvedá minibus a kolem laguny de Freitas (napájené kanály s mořskou vodou) míříme do čtvrti Leblon. Údajně třetí nejbohatší čtvrť světa po newyorském Manhattenu a losangeleském Beverly Hills. Nicméně na jejím okraji ihned začíná největší brazilská favela Rocinha. Tady člověk dobře pochopí Rio de Janeiro a vlastně i Brazílii. Celý natěšení vstupujeme do sálu Plataformy, kde shlédnete 1,5 hodiny trvající show plnou samby a národních tanců. Mezi tradiční taneční umění patří capoeira (bojový tanec), frevo (rychlý tanec s deštníky zapsaný dokonce v UNESCU), karnevalové tance ze Salvatoru de Bahia a samozřejmě nechybí ani karnevalová samba z Ria. Krásná děvčata nás na konci vyzívají k tanci, takže jsem se ještě přiučil místní párovou sambu. Ovšem bude to chtít potrénovat a kde jinde než znovu v Riu! A sklenička caipirinhi nesmí chybět.

Na poslední den jsme si naplánovali výlet do 65 km vzdáleného města Petropolisu. Na centrální autobusový terminál nejezdí metro, takže vystupujeme na Cidade Nova a zbytek dojdeme pěšky. Pro jistotu si kupujeme již lístek na bus do Sao Paula na další den ráno. Během hodiny jízdy vystupujeme v cíli. Město leží ve údolí nádherných hor zhruba ve výšce 1000 m n.m. Klima je zde mnohem přívětivější, a proto město sloužilo jako letní sídlo krále. Dnes se zde mimo jiné stáčí pramenitá voda a vyrábí čokoláda. V historickém centru se nachází nádherná katedrála, domy v koloniálním stylu a královský palác. Vnitřní výzdoba je mix stylů od rokoka přes empír k moderním stylům počátku 20. století. V paláci je vystavena listina o zrušení otroctví podepsaná princeznou Isabelou Dom Pedro v roce 1888 společně se zlatým perem, určeným k použití pouze pro tuto listinu. Prohlídku si každý uskuteční sám podle vlastní rychlosti. Nakupujeme tradiční čokoládu a zkoušíme cheese bread, chlebové kuličky se sýrem. Při příjezdu zpět do Ria se obloha zatahuje do černa. Do hodiny začne liják. Nastupujeme do tramvaje, která nás má zavést do centra. Jenže jejich stupidní systém neumožňuje dvě jízdy na jednu lokální kartu. Tři stanice se dohaduji s průvodčí. Konverzace úplně o ničem, jelikož něco mele portugalsky, tak já na ní pak i česky. Výsledek celkem jasný, musíme vystoupit. Terminál na lístky na této stanici nefunguje. Metro by však nemělo být daleko. Podle mapy asi 2 km chůze po hlavní silnici. Vydáváme se na cestu a na poloviční cestě přijdeme na křižovatku, kde stojí asi 14 po zuby ozbrojených policistů. Ptáme se jich na cestu a oni, ať si stopneme taxi, že se dostáváme do favely Santa Barbara. Těch několik málo minut vypadá dost komicky, protože oproti nim si nalehko vykračujeme přímo do chudinské čtvrti. Docela i hovoří anglicky. Chtějí nám pomoci s taxi, což být projíždějící taxikář, tak zastavím a dobrovolně s rukama za hlavou si lehám vedle auta. Oni na tříproudové silnici jdou dva, každý do jednoho pruhu, s jednou rukou na spoušti samopalu a druhou naznačují zastavení auta. Tohle teda nemá chybu :-) Taxi nás veze na nejbližší stanici metra Uruguaiana a my pokračujeme na Copacabanu na naši poslední večeři v Riu. Tropická bouřka je tu. Déšť jako by se vylévaly kbelíky s vodou a jeden blesk vedle druhého zajíždí do oceánu. K večeři ochutnávám brazilskou zelenou polévku s opečeným chlebem. Přirovnal bych ji k hráškovo-fazolovému krému s uzeninou. Ještě poslední nákupy a ráno rychlé balení před přesunem na letiště v Sao Paulu. Tak na shledanou cidade MARAVILHOSA!

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

You Might Also Like:

Jelikož jsem byl okraden v Mexico City, tak články nemohly být nahrávány z průběhu cest jako tomu bylo doposud. Tudíž je budu postupně všechny uploado...

Fotografie doplněny z celého roku, články budou z důvodu okradení nahrány brzy

December 12, 2017

V období července se budou objevovat články z cesty po Mexiku. Jelikož i lety bývají dobrodružnější, tak se podíváme krátce i do Toronta. A aby toho n...

Střední Amerika, východní Evropa a trochu Číny

July 10, 2017

1/15
Please reload

O mně

Tento web slouží jako malý cestovatelský blog nejen o velkých cestách pro zápisky a fotografie z všemožných putování napříč všemi kontinenty. Jsem student ČVUT a VŠE v Praze...

 

Číst více

 

kudyznudy-RGB.jpg
Search by Tags

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now