Původně jsme sice toto léto plánovali cestu do Peru a Bolívie, ale levné letenky do Asie nás postrčili, abychom přehodnotili plány. Jelikož jsem již rok před tím použil Bangkok jako tranzitní město a cenově se mi velmi osvědčilo. Nebylo tomu i tento rok jinak. Hned na začátku našeho letu z Prahy jsme měli menší adrenalin, jelikož letadlo společnosti Turkish Airlines přiletělo z Istanbulu v čase, kdy už jsme měli být zhruba tři čtvrtě hodiny ve vzduchu na naší cestě do Istanbulu. Takže jsme odlétali s hodinou a půl zpožděním a v Istanbulu jsme měli původně pouze 2 hodiny na přestup. Něco málo při letu nahnal, ale i tak nám zůstalo pouze 35 minut na přestup. Aby toho nebylo málo, neměli volný gate. S letadlem obkroužil po zemi letiště snad dvakrát, aby nakonec přijeli se schůdkami. Naštěstí jsme měli gate jen 10 minut běhu mezi lidmi letištím terminálem od výstupu z busu. Do letadla jsme přiběhli a prakticky za námi zavřeli dveře :-) Před námi v následujících dvou a půl dnech byly ještě další dva lety po JV Asii a neočekávané zpoždění by nedopadlo dobře. Druhá večeře v letadle pak vše spravila a my spokojeně doletěli druhý den do Bangkoku na letiště Suvarnabhumi.
Vzali jsme taxi a odjeli na ubytování, které jsme měli dopředu domluvené vedle Khao Sanu. Když jsme v polovině května kupovali letenky, těsně na to došlo k vojenskému převratu v Thajsku po dlouhých krvavých demonstracích a dokonce byl i zákaz nočního vycházení nejen v Bangkoku. Naštěstí, až na nějaký ten tank v ulicích, se už nic nedělo a pro běžné turisty bylo vše bezpečné. Bylo teprve brzké odpoledne, tak jsme vyrazili k císařskému paláci. Nicméně po cestě jsme se u univerzity zapovídali s místním profesorem a ten nám domluvil za menší peníze výlet lodí po plovoucí části Bangkoku na druhé straně řeky od císařského paláce. Vlastně původně tato oblast Bangkok nebyl, ale nyní spadá pod jeho samosprávu. Projížděli jsme přes dvě hodiny lodičkou všelijakými kanály a místní chudinskou čtvrtí. Nejvíce toto místo proslavilo natáčení bondovky Muž se zlatou zbraní, kdy se Roger Moore prohání na lodičce kanály. Náš "řidič" ovšem nemluvil jinak než thajsky, ale přesto jsme se rukama nohama domluvili a vysadil nás u chrámu Wat Arun Ratchawararam Ratchawaramahawihan, který se řadí k jednomu z nejkrásnější v zemi. Během chvíle se setmělo a chrám při večerním osvětlení byl naprosto kouzelný. Tím tak trochu romantika skončila, protože asi na kilometr vzdálený most se dostat pěšky není vůbec nic jednoduchého. Nakonec jsme se asi po hodině chůze dostali zpět na okraj turistické čtvrti Khao San, kde (především děvčata, já už měl o rok dříve v Kambodži) ochutnáváme brouky a kobylky. Kdo jezdí do Bangkoku častěji, tak určitě zná místní paní, která má stánek s různými druhy smažených kobylek, švábů, gekonků, žab, sklípkanů, štírů, larev bource morušového a jinými laskominami :-) Děvčata byla odvážná a ochutnali jsme vše. Už jsem věděl, že štír se dá usmlouvat minimálně na 50BHT.
Pořádně jsme se vyspali, i když ve 30°C to není snadné, a vyrazili do centra. Veronika s Monikou navštívili císařský palác (já byl rok předtím) a já se zašel podívat o kousek dál do chrámu na 46m dlouhou pozlacenou sochu ležícího Buddhy – Wat Pho. Socha se velice špatně fotí, protože dostat i do objektivu fotoaparátu celou vyžaduje nemožné. Barevnost a zdobnost vihár a dágob byla oslnivá. Měl jsem obrovské štěstí, že mi bylo od mnichů dovoleno fotit v průběhu buddhistického rituálu. Odpoledne jsme zašli do čínské čtvrti, neskutečného mumraje lidí a obchodů v úzkých uličkách. Popojíždíme skylinkem (metro jezdící v desetimetrové výšce nad hlavními silnicemi) a daří se nám nalézt velmi netradiční zahradu Lingam garden, kam ženy chodí prosit bohy o plodnost. Po pravdě velice zvláštní místo v poměrně luxusní zástavbě. Jelikož se po městě přesunujeme pěšky, jsme tak trochu atrakce pro místní. Občas se ztrácíme kvůli různé transkripci thajského písma. Ulice přepisují do latinky podle britského systému a my máme mapu německou. Přejdeme dvě, tři dálnice a pak už zavádím holky do císařských dílen na šperky. Nakupování může začít ;-) Využíváme taxi od dílen zpět do čtvrti Khao San, kde u tradiční polévky zakončujeme dvoudenní návštěvu Bangkoku.
Druhý den jsme si vstali už v půl čtvrté ráno a vzali taxi na letiště Don Mueang sloužící výhradně pro lety po Asii a Oceánii. Jak jsme procházeli terminálem k našemu gatu, tak nám neustále nabízeli nějaké ochutnávky místních dobrot. Než jsme došli až na konec, byli jsme po velmi levné snídani. Čekání si krátíme výhledem na ranvej, která byla prakticky nalepená na prosklenou halu. Nízkonákladová letecká společnost Air Asia, mimo jiné poslední roky hodnocena jako nejlepší „nízkonákladovka“ na světě, měla jeden Airbus A-319 přistavený, ale bez bočních kokpitových okének, ze kterých nějaký zaměstnanec čistil přední skla. V první moment to nevzbudí úplně dobrý dojem, když za pár minut do toho letadla nastupujete :-D Trochu mě překvapilo oblečení palubního personálu, jelikož letušky měly džíny a košile. Hodinový let postihly docela slušné turbulence, tak jsme se alespoň probrali. V Kuala Lumpur okamžitě nalézáme bus do centra na autobusové nádraží ležící kousek od našeho ubytování na okraji čínské čtvrti na Jalan Petalingu. Přestože v neděli bývá většina obchodů zavřená, čínská čtvrť žije 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Po krátké prohlídce Ganéšova chrámu na Court Hillu měníme malajské ringity na Merdeka Square (Náměstí Nezávislosti). Na tomto bývalém kriketové hřišti byla o půlnoci 31.8.1957 vyhlášena nezávislost (merdeka) Malajsie. Po delší straně náměstí stojí pohádkový palác Sultan Abdul Samad Building. Barevná architektura typická pro koloniální budovy je směsicí maurského, viktoriánského a mogulského stylu. Aktuálně budovu využívá především Nejvyšší malajský soud.
Při návštěvě mešity Jamek děvčata dostala erární úbory, aby se mohla zahalit, a já slušivou sukni kvůli moc krátkým kalhotám. Malajsie obdobně jako Indonésie má drtivou většinu obyvatelstva vyznávajícího islám. Ovšem nejedná se o úplně stejnou formu, jako vyznává arabský svět. Vedle muslimů žijí v zemi také křesťané, buddhisté, hinduisté, taoisté a velký mix různých animistických vyznání. Na konci června už na pevninské Malajsii začíná období dešťů a tak nás zasáhl první vydatnější déšť. Kupujeme žetony na metro a jedeme na stanici KLCC, které tvoří dvě nejvyšší budovy jihovýchodní Asie, dvojčata Petronas Tower. Uvnitř nákupního centra není moc, co objevovat a navíc překlimatizovaný prostor každý rád rychle opustí. Před proskleným přízemím se vždy po setmění rozzáří jezírko s vodotrysky. Společně s osvětlenými dvojčaty tvoří jedno z nejfotogeničtějších míst v Kuala Lumpur neboli KL, jak místní v řeči zkracují. Zastavují nás Malajci a chtějí se s námi fotit. Tím začínají tři týdny pózování spoustě asijským turistům. Asi jsme měli vybírat po dolaru za fotografii. To by byla cesta zadarmo a ještě bychom si přivezli něco domů :-) Museli jsme pro ně působit, jak tři exoti. Jedněm říkáme, odkud jsme a oni „Chilli Republic“? To už jsme se pak jen smáli a nic víc nevysvětlovali, že slovo chilli opravdu v názvu nemáme.