Abychom nevypadli ze cviku, tak další ráno vstáváme ve tři, bereme taxi na letiště (bus ještě nejezdí) a se společností Malindo Air odlétáme konečně na vysněné Borneo. Již v devět hodin ráno vystupujeme na letišti v Kuchingu (v malajštině znamená kočka), hlavním městě státu Sarawak. Je potřeba napsat, že malajská část ostrova nazývaná Borneo se rozděluje na dva státy Sarawak a Sabah, v kterých se při každém vstupu a výstupu dostává razítko do pasu nad rámec klasického malajského pevninského razítka. Větší část třetího největšího ostrova světa patří Indonésii a nazývá se Kalimantan. Tuto oblast ale tvoří většinou těžko prostupné džungle a tím i lokální doprava tam není vůbec jednoduchá. Nehledě na menší problém s udělením víza, které lze získat pouze na letištích a velkých přístavech. Z letiště musíme vzít taxi, abychom se dopravili blíže centru a našemu ubytování, kde se hodláme zdržet tři noci. Brzká ranní vstávání se na nás trochu podepisují, tudíž aniž chceme, na dvě hodiny usínáme, jak zabití. Samotné centrum tvoří víceméně jedna "nákupní" ulice a promenáda podél řeky. V městském infocentru nalézáme užitečné rady k plánovanému výletu do Národního parku Bako, Sarawacké kulturní vesnici a bohužel také zprávu, že aktuálně nekvete v širším okolí žádná raflésie. Této parazitické rostlině patří mezi největší botanické divy. Její květ dosahuje až metr šířky. Kvete velmi krátce a zápach z květu připomíná zkažené maso, aby v krátkém čase k sobě přilákala co nejvíce hmyzu kvůli opylení. Míjíme obchod s botami. Hádejte jaké značky... :-) Baťa! Hledáme poštu, odkud chceme poslat balíček s nakoupeným thajským hmyzem a pár dalšími věcmi do republiky. Když se konečně s poštovními úředníky domluvíme na ceně a koupíme krabici na mezinárodní transport, zápasíme s byrokratickými formuláři. Vyplňuji snad i svoji vlastní váhu! Ale smějeme se u toho tak, že na nás celá pošta kouká. Ono ani moc bílých Evropanů zde není, takže je o atrakci pro místní postaráno. Nejen že to sotva naskládáme do krabičky, my nemáme to hlavní - izolepu. Nějak nás to nenapadlo. Takže po tužce a nůžkách půjčujeme i lepenku. Po hodině strávené na poště balíček putuje do boxu pro zaoceánskou přepravu. Snad to do republiky dorazí dříve než my.
Kousek před indickou mešitou se spouští vydatný letní asijský déšť. Deště na ostrově mají skutečnou intenzitu a my se museli pokusit okamžitě někam schovat. Jenže otevřená byla pouze mešita, kde právě probíhala večerní modlitba. Ke všemu před týdnem a půl začal Ramadán a se mnou dvě děvčata. Posadili jsme se před vchod do mešity pod stříšku a kupodivu strážce nám sám od sebe nabídl možnost přečkání psího počasí uvnitř. Veronika s Monikou dostali opět erární hábity a všichni tři jsme směli počkat dokonce na balkoně nad modlitební halou. Déšť nabral na síle a z ničeho nic blesk zajel kousek od mešity do řeky. To byla rána a vypadl proud. Přestaly se točit větráky zajišťující alespoň minimální pohyb vzduchu, čímž se díky vysoké vlhkosti a horku stalo uvnitř téměř nedýchatelně. Neuvěřitelné bylo dokonáno povolením focení modlících se mužů před východní stěnou. Tomu snad ani nelze uvěřit!, protože muslimové obecně se neradi nechávají fotit. Nicméně po modlitbě to začalo. Snad s každým jsem si potřásl rukou, pozdravil se a oni slovy „Welcome in Malaysia“ nás vítali ve své zemi. Anglicky z nich nikdo moc neuměl a holky stály za mnou takřka bez jejich jediného povšimnutí, natož slovního kontaktu. Přiznávám, že asi po dvacátém podání ruky už mě to moc nebavilo. Nakonec když se počasí ustálilo, jsme se rozloučili, a při vracení hábitů mi strážce položí otázku na moje dvě manželky. Tak proto tolik zájmu :-) U islámu je mnohoženství samozřejmě povoleno, ale "leze to do peněz". V poměrně chudé části Malajsie je myšlenka dvou manželek dopřána pouze bohatým mužům a tak jsem se v jejich očích stal bohatým mladým mužem, se kterým se všichni chtěli kamarádit.
Ještě dobře, že si tak mysleli a my mohli přečkat nepříznivý tropický liják. Rychle se začalo stmívat, jak je zcela běžné v tropickém pásmu. Začátkem července na Borneu je prakticky absolutní tma mezi sedmou a půl osmou večerní. Večeři dáváme na trhu na Jln Carpenter, kde připravují skvělé ryby se zeleninou a dnes již tradiční rýží. Ačkoli původně tradiční surovinou v kuchyni byly produkty ze ságových palem. Až Holanďan a Britové začali pěstovat v této části Asie rýži a naučili to místní obyvatele. Ke každému pokrmu, jak bývá v JV Asii zvykem, se také přinese sójová omáčka s pokrájenou čerstvou feferonkou (červenou nebo zelenou) a sladkou chilli omáčku. Poprvé a naposledy na naší měsíční cestě slyšíme od vedlejšího stolu češtinu.
Hned ráno pospícháme na nábřeží, odkud odjíždí bus na nedaleký poloostrov. Po necelé hodině jízdy vystupujeme u malého přístavu na řece, kde kupujeme lístek na rychločlun a povolení ke vstupu do Národního parku Bako. Park leží na stejném poloostrově, ale kvůli neprostupné džungli musíme k částečně vysekaným stezkám po moři. Ranní příliv pouští lodičku ke dřevěnému molu a v blízké budově strážců parku zapisujeme naše jména s plánovanou trasou. Večer se zase znovu zapisujeme, aby měli kontrolu nad ztracenými v džungli. Mobilní signál tu nečekejte. Nejprve jdeme úzkou pěšinou k zálivu Telok Paku. Místy se nám stezka v porostu ztrácí, ale i tak se na konci cesty otevírá úchvatný záliv s azurovým mořem a drtí z mušliček. Od přístavu nám chůze netrvala tak dlouho a tak se rozmýšlíme nad jednou delší túrou kolem poloostrova. Šplháme zhruba 400m výškových metrů na plošinu Baka stezkou Lintang Trail (zhruba 11km okruh). Přidáváme si ještě menší procházky k výhledům na zátoky Telok Panadan Kecil a Telok Pandan Pesar. Okolní teplota se blíží 40°C a vlhkost v lese přesahuje 90%. Myslím, že mě děvčata za vybranou trasu mají moc a moc ráda :-D Alespoň máme malý trénink před několika denním trekem stezkami Lovců lebek a výstupem na Mount Kinabalu, nejvyšší horu jihovýchodní Asie. Najednou nad námi zapraskají stromy. V korunách se prohánějí kahau nosatí, bornejští endemitičtí opičáci. Vyznačují se velmi dlouhým ocasem a zejména dlouhým nosem, který starším samcům doslova visí přes tlamu. Máme štěstí a po cestě jich vidíme ještě několik. Bako je jedním z nejlepších míst na ostrově pro jejich pozorování.
Usmaženi ve vlastním potu se v podvečer vracíme zapsat do knihy na recepci kempu a pro jistotu se ptáme, zda loď odplouvá jako ráno. Souhlasné přikyvování a docela slušná časová rezerva umožňuje mírný odpočinek v přístřešku u mola, kde čekáme na poslední možnou loď dle lodního řádu. Jenže je docela zvláštní, že tu sedíme úplně sami a navíc značný odliv způsobil odkrytí rozsáhlých písečných pláží. I tak je tu stále malá říčka umožňující připlutí lodi. Pak najednou nějaká loď přiráží asi 500m od nás uprostřed pláže. Běžíme, co to jde, a máváme, ať nás tu nenechají. Náš úprk vypadá dost komicky, ale včas nás zaregistrují a naštěstí počkají. Obloha se rychle zatahuje a lodivod raději přidává na maximum, až se valí od motoru černý dým. Autobus do Kuchingu všem ujíždí těsně před nosem. Procházíme vesnický trh a kupujeme grilované ryby k večeři. S každodenní pravidelností snad čtvrt hodiny se spouští po páté hodině odpolední strašný liják. Tak tedy povečeříme v doku pod přístřeškem, než přijede další autobus. Po návratu do Kuchingu nabírá déšť ještě na síle a i přes naši pláštěnkovou výbavu nemáme žádnou šanci. S pláštěnkou nebo bez ní to vychází nastejno. Na pokoji se ze mě stává zkušený lovec švábů. Potvory jsou pěkně rychlí a nejvíc mě překvapují jejich výborné letecké schopnosti. Skuteční hmyzí nezmaři. Dokážou odolat vysoké radiaci a ještě k tomu tělo přežije několik dní i bez hlavy.
Na poslední den si rezervujeme dopravu od hotelu Grand Margherita do Sarawacké kulturní vesnice ležící u pláží Damai na úpatí hor Gunung Santubong. V zásadě se jedná o skanzen, kde zástupci kmenů Orang Ulu, Bidajuhů, Ibanů a Melanauů ukazují svůj tradiční život, řemesla, tance, výrobu košíků a látek či používání foukaček. U vstupu dostáváme turistické pasy a u každé ze čtyř kmenů je knížečka orazítkována. Dále jsou ve vesnici postaveny ukázky malajských dlouhých domů a čínských domů. Přesně ve dvě hodiny je ve vesnici připraveno téměř hodinové představení tradičních tanců a rituálů od melanauského pohřebního tance s tyčemi po svatební tanec Bihajuhů. I přes drobné chyby v programu je vidět obrovská snaha všech účastníků. Pro někoho možná zvláštní zakončení písní Malaysia - Truly Asia, kdy tanečníci pozvou diváky, aby si s nimi na pódiu zatančili. Po dobrém obědě odpočíváme na plážích Damai. Moře kolem Bornea je velmi mělké, takže abychom měli vodu po pás, musíme snad dvě stě metrů přímo do oceánu. Voda vše vynahradí svou teplotou a klidností. Je to nejteplejší lokalita ke koupání, jakou jsem kdy zažil. Myslím, že pro rodiny s dětmi jsou bornejské pláže naprosto ideální. Dnes prvně večer nepršelo. Večer se loučíme s hlavním městem Sarawaku výbornou večeří, lahodným citrónovým kuřetem a tradičně upravenými mořskými plody. Popravdě tady stoji krevety to, co jiné maso.