Cestování autobusem po Srí Lance je asi nejlevnější způsob přepravy. Má to jen jeden háček :-) Busy nemají vedle sebe klasicky dvě a dvě sedačky, ale dvě a tři plus uličku, v které stojí další lidé a mezi nimi se ještě tlačí průvodčí s lístky. Tady jsou autobusy pravděpodobně "bezedné". Když máte pocit, že už se nikdo nemůže vejít, průvodčí to přeskládá a dalších deset lidí se vejde. Aby toho nebylo málo, každou chvíli naskočí prodavač oříšků, nápojů, smažených placek nebo šátků a prochází mezi všemi. Bohužel platí právo silnějšího na místo k sedění. Těhotné nebo starší jednoduše nikdo nepustí sednout. Samozřejmě dveře se jako ve vlacích nezavírají a tak se může stát skoro až venku a držet se vnějších madel :-D Alespoň je nějaká cirkulace vzduchu. Vlhkost zde dosahuje průměrně 70-80% a teploty v noci neklesnou pod 29°C kromě hor. Když to občas řidič rozjede přes 100km/h, tak sedět u otevřených dveří není zrovna příjemné. Nicméně jdou s dobou, v Jaffně jsme byli svědky autoškoly pro auta, busy a dokonce i tuktuky :-) Cestování busem má ale své výhody. Během šestihodinového přesunu do vesničky Trincomale jsme se skamarádili s muslimem Riardem, obchodníkem s drahokamy, a zašli společně na oběd. Prý až dostuduji, mám sem přijet a vydělat si u něj peníze :-D Prvně se mi stalo, aby mi někdo v takového zemi nabídnul práci. Celkově jsou místní velmi kamarádští a dost zvídaví. Narazili jsme na tuktukáře, který znal docela dost českých frází, a jednoho studenta učícího se česky. Samotné Trincomale se dá obejít klidnou procházkou za dvě hodiny. Všude kolem nás pobíhali jeleni a srnky (správně jeleni sambara). Asi největší stádo bydlí na autobusovém nádraží a u šivaistického chrámu Koneswaram Kovil na skalnatém výběžku do moře.
Hned ráno jsme chytili místní bus do vesničky Nilaveli. Spolu s Uppuveli tvoří jeden z nejlepších plážových resortů na východě ostrova. Pro nás to bylo výchozí místo pro plavbu na Pigeon Island, oblast korálových útesů a stovek druhů tropických ryb a živočichů. Nic tady není bez problémů. Akorát v noci změnili pravidla a námořníci stávkovali. Takže trocha typicky asijského čekání (od hodiny po jeden den :<>D ) a dohadování, že za tolik peněz by nějaká "muzika" mohla být :) Nyní se začíná mořský život u ostrova vracet do původního stavu. Co nezničili rybáři při lovu ryb dynamitem, dokonala vlna Tsunami v roce 2004. Přesto bylo šnorchlování velkým zážitkem mezi stovkami pestrobarevných rybiček. Jelikož jsem už "velkej kluk :-D" vzal jsem si vybavení a učil se fotit pod vodou. Turisti z Japonska docela záviděli a okukovali můj aquapack. Trochu jsem musel udělat české firmě reklamu. Asi nám chtěl rybář počáteční útrapy s lodí nějak vynahradit, tak se rozhodl na zpáteční cestě trhnout rekord v plavbě a všechny ostatní předjet. Mořskou nemocí sice netrpím, ale měl jsem pocit, že dvě ruce na držení nestačí. Zpět do Trincomele se nám podařilo usmlouvat tuktuk na polovinu, což hodně ušetřilo čas, protože už bylo kolem 16.hodiny a my potřebovali stihnout bus do Habarany (pouhých 60km, ale jede se to pro jistotu 2 hodiny), přestoupit na jiný bus do Polonnaruwy a idealně dalších 45km ujet do hodiny a půl. Tuktukář to s rychlostí trochu přehnal a zastavila nás policejní hlídka. Měl štěstí, protože jsme mu jistou tučnou pokutu dokázali "ukecat" na pouhé ty-ty-ty. A to doslova a do písmene mu polistista hrozil jako malému dítěti :-) Nakonec jsme vše zvládli podle plánu. Pan Kalum, majitel Thisal Guest Houseu, na nás již čekal. Tak vřelé přivítání jsme tu ještě neměli. Zatím všechna ubytování měla docela velkou nevýhodu, když vynechám, že se člověk sprchuje nad záchodem, a to délku postelí. Univerzální délka 170 nebo 180cm je opravdu trochu pro trpaslíky :) Tady to bylo naopak, dostatečně dlouhá postel. A tak skvělé jídlo, které nám mamča pana majitele připravila, jsme tu ještě neměli. Úplný hostiny, to se nedalo ani všechno sníst.
Ráno nás vzal Kalum do místní dílny výrobků ze dřeva. Dokonce dováží výrobky a nábytek na objednávku do Prahy. A pak už nás čekalo půldenní safari do národního parku Minnerya. V období sucha od června do září se k napajedlům stahují stáda divokých slonů čítajících několik desítek kusů. Oblast je bohatá také na množství ptactva, opic, jelenů a občas lze zahlédnout i levharty a medvědy. Takové štěstí jsme neměli, ale slonů jsme viděli několik desítek z naprosté blízkosti. V džípu nás bylo devět - z Francie, Číny a Německa. Cesta do parku tak byla zpestřena o vzájemné zážitky a tipy na cestování. Nakonec jsme společně povečeřeli a poseděli se studentkou Francizskou z Mnichova a Kalumem, který sedm let sloužil jako voják na hranici severní a jižní Koree. Malé kulinářské okénko - snad úplně všechno jídlo je zde extremně pálivé. Už tomu rozumím, proč se tu nosí boty naboso bez ponožek, to jídlo by je srovnalo samo :-D Už jsem ve vlaku viděl tak tříleté dítě žvýkat čili papričku. Asi tady vyrábí nehořlavé plenky. Nejoblíbenějším jídlem je tu bezesporu, jak říkají domordci, rice and curry. Často to bývá hluboký talíř rýže a 4-5 mističek s různými kari omáčkami - s kokosovým mlékem, s fazolkami, s mrkví a cibulkou, s mořskými chaluhami a kokosem. Snad jedinou nepálivou formou jídla je roti/naan - placka plněná vším možným podle chuti zákazníka.
Polonnaruwa je skvělý výchozí bod pro výlety do okolí kulturního trojúhelníku. Toho jsme náležitě využili. Místními vesnickými busy jsme vyrazili společně s Franci do Sigiriye, jednoho z nejposvátnějších míst Srí Lanky. Jedná se skálu vysokou 200 metrů uprostřed planiny. Na vrchol se jde přibližně hodinu po železných schůdkách zaražených do kolmé stěny skály. V sinhálštině Sigiriya znamená lví tlama. Král Katssapa I. vybudoval na tomto místě letní sídlo v 5.století. Dodnes se zachovaly malby nahých dívek tzv. Singiriyjské krásky na skále ze 7.století a lví tlapy postavené v patě skály. Na úplném vrcholu se nachází zbytky královského paláce. Poté jsme pokračovali do asi 20km vzdálené Dambuly, kde se nachází 5 jeskynních chrámů zapsaných stejně jako oblast Sigiriye do seznamu Světového dědictví UNESCO. Chrámy jsou datovány až do období 90 př.n.l. Nachází se zde také buddhistické centrum s údajně nejvyšší sochou Buddhy světa, ta se ale nachází v Číně :-) Rádi tu občas přehánějí. Problém jsou zde drzé opice, které ukradnou cokoliv a kdekoliv. Při zpáteční cestě jsme dokonce viděli migrující slony z jihu na sever v okolí hlavních cest, kde projíždí stovky automobilů.
Zítřejší dopoledne a část odpoledne bude patřit historické Polonnaruwě před večerním odjezdem do hor do Kandy a dále do vesniček Ella a Nuwara Eliya.