Po návratu ze Srí Lanky jsem nestrávil v Praze ani dva dny a okamžitě jsem odletěl se společností Wizz Air do Milána, který hostil na půl roku světovou výstavu EXPO. Velkolepý komplex pavilonů vyrostl na severozápadně od Milána mezi městečky Rho a Fiera, kam to není ani 30 minut metrem z centra, popřípadě lze cestovat i vlakem. Téma pro letošní rok bylo „Feeding the Planet, Energy for Life (Uživit planetu, energie pro život)“. Můj objednaný dvoudenní lístek na prohlídku vůbec časově nestačil a musel jsem na místě přikoupit ještě jeden den navíc. I to bylo málo, ale bohužel vice času jsem vyčleněno již neměl. Myslím, že teprve týdenní prohlídka byla téměř dostačující. Výstavy se účastnilo 130 států světa, buď s vlastními pavilony, nebo sdílenými, a mnoho soukromých firem, které představovali své podnikatelské záměry budoucnosti. Samozřejmě chudší africké nebo asijské země se zaměřili spíše na prezentaci vlastní země po stránce turistické. Ovšem vyspělejší země nabídli ukázku nejmodernějších technologií a jejich vývoje. Občas jsem si připadal jako v nějaké říši science fiction. Takovou charakteristiku splňoval zcela jistě pavilon Německa, kde si každý návštěvník řídil ukázku a pohyb exponátů či prohlížení videí a čtení textů pomocí přiložené destičky z vlnitého papíru, v kterém byly zalepeny čidla pro snímací senzory.
K dalším skvostům patřili pavilony jihoamerických států. Při velkoplošných projekcích jsme každý na chvíli opouštěli italskou Lombardii a ocitli jsme ve vršcích vysokých And, vyprahlé poušti Atacama, v amazonských pralesích, drsné a větrem ošlehané Patagonii nebo v typických latinských vesničkách. Nestačili jen 3D vizualizace, šli ještě dále do 4D, kde právě tu čtvrtou složku tvoří všemožné vůně a pachy. Pozadu nezůstali ani Arabské země, které se přeháněli doslova ve velkoleposti svých paláců naplněných kulturními poklady svých zemí.
Po tom všem jsem bohužel získal pocit, že český pavilon nebyl zrovna nějaký zázrak, přestože byl údajně oficiálně hodnocen velmi pozitivně (bronzová medaile). Lesní zóna klidu byl jistě dobrý nápad, ale při průtoku několik tisíc návštěvníků denně to absolutně ztrácelo efekt. O dalších věcech snad ani nebudu více psát, protože tam prakticky nic dalšího reprezentativního nebylo. Ale abych nebyl zase moc kritický, tak bazének před pavilonem byl zpestřením a hlavně osvěžením pro mnoho horkem schvácených kolemjdoucích.
Italský pavilon čítal tři patra propojených chodeb s expozicemi. Rozhodně stála za návštěvu i ulice vyhrazená jednotlivým italským regionům, kde se ochutnávali nejrůznější pochutiny a skvělá vína.
Nepál dokonce postavil kopii buddhistického chrámu, Brazílie vytvořila jakýsi lanový most a Saúdská Arábie dokonce přivezla vlastni písek a prach pro zdokonalení atmosféry expozic.
Musím pochválit italské organizátory za to, jak celou akci skvěle zvládli. Přes informační systém, doprovodné akce až po zdánlivě takové drobnosti jako boxy s tekoucí pitnou vodou, umístěné téměř na každém rohu.
Dalo by napsat určitě o každém pavilonu několik stránek, ale myslím, že osobní návštěvu by to nikterak nevyrovnalo ;-) Již nyní se můžeme těšit na EXPO 2017 v Kazachstánu a EXPO 2020 v Dubai.
Kromě návštěvy EXPA jsem si udělal nějaký čas na centrum města. Návštěva Milánského dómu na Piazza del Duomo je povinností. Tento gotický skvost je dílem francouzského architekta Jeana Mignota. Uvnitř se nachází unikátní socha . Dnes je možné za poplatek vystoupat na střechu chrámu a zblízka si tak prohlédnout mnohé sochy a chrliče, které nejsou zespodu viditelné. Na jižní východní straně náměstí se v zástavbě domů otevírá mohutný vchod do pasáže Viktora Emanuela, kterou se projde až na Via Filodrammatici, kde stojí nejproslulejší operní budova světa La Scala. Až mě překvapilo, o jak malou budovu se jedná v porovnání s pařížskou l'Opera Garnier či Newyorskou metropolitní. Nicméně návštěvníci divadla mají pověst nejpřísnějších operních kritiků na světě a nebojí se použít jakékoliv prostředky nesouhlasu, což naposledy potvrdili v roce 2006, kdy během představení Aida publikum vypískalo hlavního tenora v půli představení a ten musel být rychle nahrazen svým náhradníkem.
Bohužel návštěva Poslední večeře páně od Leonarda Da Vinciho už byla nad časové možnosti a tak doufám, že se do Milána ještě jednou brzy vrátím.
