Letošní Velikonoce jsem se rozhodl strávit na Slovensku, respektive v Tatrách. Jelikož jsem chtěl ušetřit čas potřebný k přejezdu až do Popradu, zvolil jsem lehátkový vůz nočního vlaku, který jezdí pravidelně z Hlavního nádraží v Praze kolem 23. hodiny. V klasickém kupé upraveném na lehátkový nás spalo šest a ze začátku jsem nevěřil, že se do tak malého prostoru vůbec vejdeme. Mně přidělené místo bylo to nejvýše, tedy těsně pod stropem, což bylo trochu klaustrofobické. Nakonec to byla skvělá volba, protože jsem odpočatý ráno v 7 vystoupil na nádraží v Popradu, ubytoval se a čerstvý vyrazil vlakem do Spišské Soboty, protože počasí nahoře v horách neumožnilo žádnou túru. Samotná Spišská Sobota nestojí nijak za významnou návštěvu, ale lze zde přestoupit na bus, který přes Levoču dojede až do Spišského podhradie, kde se nachází jedna z nejvýznamnějších náboženských památek UNESCO na Slovensku - Spišská kapitula. Církevní městečko leží trochu stranou na okraji vesničky na kopci. V roce 2002 zde dokonce přestal papež Jan Pavel II. při své návštěvě Slovenska. Ovšem nechtějte vidět, v jak zuboženém stavu se onen dům nachází. Ten den byl akorát Zelený čtvrtek a konaly se zde pašijové zpěvy, na které přišlo několik stovek místních lidí. Až mě překvapilo, jak byli místní nejen tradičně svátečně oblečeni, ale také vybaveni rybářskými židličkami, aby se mohli posadit kolem vchodů do kostela. Do hlavní lodi kostela se vejde bohužel velmi málo lidí. Ačkoliv nejsem věřící, sváteční atmosféra každého ovlivní.
Neméně významnou památkou UNESCO je Spišský hrad, který se rozprostírá na protilehlém vršku od Kapituly. Přibližně po hodině cesty na druhou stranu vesničky a vyšplhání se do kopce, se cestička stočí kolem hradu k hlavní vstupní bráně. To už jsme se přesunuli z Prešovského kraje do Košického. Základy hradu byly údajně položeny již v 11.století. Bohužel v roce 1780 vyhořel a od té doby pouze chátrá. Jedná se tak o nejrozlehlejší zříceninu ve střední Evropě. Vlastní prohlídka hradu umožňuje vystoupat až na vrchol kruhové věže, odkud se rozprostírá nádherný výhled až na vrcholky Vysokých Tater. Cesta zpět do Popradu byla nejrychlejší přes Spišské Vlachy, do kterých je to necelých 10 kilometrů od hradu skrze romské ghetto Dobrá Völ´a.
Další den se počasí umoudřilo a doslova vymetená obloha vybízela k nějaké túře v horách. Hned ráno jsem vyrazil tatranskou električkou do Tatranské Lomnice. Při cestě električkou jsem náhodou vyslechl rozhovor dvou místních, kteří si vyprávěli o přemnožených medvědech, jak postupně ztrácejí plachost a naprosto běžně i přes den je potkávají klidně uprostřed Štrby, Smokovce, Štrbského Plesa či Tatranské Lomnice, jak hledají něco dobrého k snědku zejména v odpadkových koších. Tomu všemu nepomáhají ani teplé zimy, díky nimž medvědi přešli na režim takřka bez zimního spánku. Po uklidňujících zprávách před túrou do lesů, jsme pokračovali z Tatranské Lomnice kabinkovou lanovkou až na Skalnaté pleso, kde stále bylo přes metr sněhu. Bohužel cena 16€ za jednu jízdu je nejen na slovenské poměry dost přemrštěná. Ze Skalnatého plesa vede kolem chaty Pod Skalnatým plesem cesta s postupným klesáním k Zamkovského chatě. Jenže v tuto roční dobu sníh taje, mrzne, taje a zase mrze, takže úzká cestička na strmém svahu byla pěkně zledovatělá a bez maček docela nebezpečná. Navíc na konci cesty se doslova zjevila cedulka "Pozor lavinové nebezpečí", ale na začátku cesty tak trochu chyběla :-D Je to asi lepší vědět až po tom, co tím polem projdete. Od této chvíle sníh jen ubýval a u Rainerovy chaty, zvané Rainerky, nebyl už skoro žádný. Chata je nejstarší kamenná vysokohorská chata v Tatrách. Na konci dvacátého století byla znovuotevřena a od té doby se o ni stará jeden správce. Uvnitř se vrátíte na počátek minulého století. Malá útulná místnůstka s rohovými kamny, kde se v zimě bublá horký čaj (ten klasický) podávaný s malým douškem tatranského čaje.
Chatu dokonce v roce 2008 navštívila britská královna Alžběta II. i s manželem Filipem při své cestě po Slovensku. Přibližně za 20 minut lze dojít kolem vodopádů Studeného potoka a Bilíkovy chaty až na Hrebienok, kde od února do konce dubna pokaždé vytvoří sochaři ledový dóm. Jelikož je schovaný ve speciální kupoli a stále chlazený, vydrží v celé své kráse i přes nepříznivé meteorologické podmínky. Z Hrebienku jsou to poslední 3 km do Starého Smokovce, které lze ukrátit svezením se pozemní lanovkou.
Na poslední dva dny jsem se přesunul do 50 km vzdáleného Liptovského Mikuláše jako výchozí bod pro výlety do Nízkých Tater. Kromě připomenutí popravy nejslavnějšího slovenského zbojníka Jánošíka v Mikuláši doslova chcípl pes a není tam absolutně, co dělat. Proto jsem hned vyrazil směr Jasná do Demänovské doliny, kde se nachází nejdelší jeskynní systém Slovenska. Demänovská l´adová jeskyně je v zimě zavřená, ale Demänovské jeskyně Slobody. Každého očaruje svojí krásou, kterou vytvářejí rozličné druhy krápníků roztodivných barevných kombinací, čarovná jezírek a podzemní říčka Demänovka. Během hodinové, něco přes kilometr dlouhé procházky s průvodcem nadchnou roztodivné jeskynní tvary a barevné světelné lomy a odrazy v jeskyni. Malá vada na kráse je kromě poměrně vysokého vstupného ještě další poplatek 10€ za fotografování uvnitř jeskyně.
Na poslední den se naplánoval původně pouze půldenní výlet do nedalekého Múzea liptovskej dediny Pribylina. Ve skanzenu je postaveno nebo přeneseno přes dvě desítky původních staveb ze slovenských vesnic. Některé z nich byly používány a běžně viděny ještě v druhé polovině minulého století. Jelikož bylo právě Velikonoční pondělí, konal se ve skanzenu velikonoční jarmark, malovaly se kraslice, pekly mazance a také se připravovala tradiční velikonoční kořalka. Nejprve se rozpustilo máslo a nechal se zkaramelizovat cukr. Do směsi se vlila slivovice, vše se svařilo, a ještě horké se podává s kouskem mazance. Původně se dokonce slivovice svážela na sádle, aby měla kořalka větší sílu. Autobus zpět do Liptovského Mikuláše měl odjíždět v poledne, a tak by se bez problému stíhal vlak do Žiliny a dále zpět do Prahy, které odjížděl v podvečer. Nicméně autobus odjížděl z náměstí přilehlé vesničky a vůbec nezajížděl ke skanzenu jako ostatní, kde jsme čekali. Takže nám ujel a další jel v čase až po odjezdu našeho vlaku z Mikuláše! A co teď… Nezbývalo než se vydat na pěší cestu do 11 km vzdáleného Liptovského Hrádku, odkud již jezdí vlak do Mikuláše. Jenže ten také nejezdí zrovna nějak často, tak jsme museli přikročit a po cestě dokonce přejít dálnici J Naštěstí jsme po hodině a tři čtvrtě velmi ostrého tempa dorazili do Hrádku, kde jsme stihli poslední možný vlak. Ve vlaku do Prahy jsme na to už vzpomínal jako na drobné zpestření posledního dne výletu.
