Řecko, Helénie, Ελλάδα, 5 000 let historie, kultury a tradic. Není evropského národa, který by se mohl chlubit tak bohatými dějinami, sahajících hluboko do starověku. Tato cesta není po řeckých ostrovech a letoviscích, ale hlavně o antických a byzantský památkách. Někoho by možná v Řecku překvapila velmi hornatá krajina. Ale nepředbíhejme. Přes 1500km dlouhá cesta z republiky napříč Balkánem do Soluně trvala celou noc. Naštěstí uprchlická krize nijak obzvlášť nezdržela jízdu směrem na jih na Balkánský poloostrov. Pomalu již zlikvidované tábory mezi maďarsko-srbskou a makedonsko-řeckou hranicí (neblaze proslulá Idomenie) snad začínají být minulostí. Díky krátkým pauzám na hranicích již v 11 dopoledne vystupujeme v Soluni, řecky Thessaloniki. Město získalo jméno po nevlastní sestře Alexandra Velikého, dceři Filipa II. Makedonského Thessaloniké, což znamená doslova „vítězství v Thesálii“, kterého akorát při narození své dcery Filip II. v této oblasti dosáhl. Bohužel druhé největší město Řecka ve mně nezanechalo jen pozitiva. Léta rozpracovaná stavba, pozdržovaná nejprve archeologickými průzkumy a nyní finanční krizí dělá ze Soluně jednu velkou stavební jámu s extrémními dopravními zácpami, které nikdy nekončí. Začínáme na západní straně ulice Egnatia a rozhodně jsme nemohli vynechat byzantské kostely a baziliky. Možná někoho překvapí zajímavý původ slova bazilika, které vzniklo z řeckého basileus neboli úředník, co stával za pultíkem a vydával listiny. Kolem římského fora vybíháme k největšímu kostelu nejen v Soluni ale celém Řecku, Agios Dimitrios. Kromě nádherné výzdoby naše kroky směřují i k ostatkům světce Dimitria, patrona města. Před kostelem stojí busta na kamenném sloupku, kde můžeme ještě vidět ve vyrytém textu předchůdce arabských (indických) číslic, písmena. Nemyslím teď římské čísla. Například chci-li napsat jméno panovníka s číslovkou druhý, připíše se nakonec písmenko B čili druhé písmeno v abecedě. Nebude od věci se zastavit u alfabety. Řecké písmo je bezpochyby nejstarší evropské hláskové písmo a jako první začali psát zleva doprava. Ovšem sami Řekové ho nevymysleli, nýbrž Féničané. Rozdíly mezi starořečtinou a novořečtinou jsou samozřejmě značné zejména ve výslovnosti, kdy moderní jazyk více osekává koncovky a zkracuje slova. Zmizelo písmenko héta a moderně se beta čte jako "víta". Obecně Řekové jsou schopni číst starý jazyk, ale již mu nerozumí. Spletí uliček přicházíme na Aristotelovo náměstí a musíme si pohladit palec sochy velkého filosofa, protože dle pověsti tím přenese část moudrosti i na nás. Trocha se jí bude před novým semestrem hodit :-D Jako poslední navštěvujeme kostel Agia Sophia, který byl jeden čas také předělán na mešitu. Přes odpoledne bývá většina církevních míst v Řecku zavřena (siesta vládne celou zemí) a tak kolem šesté večer při návštěvě se nám poštěstí být přítomni pravoslavné mši. V kostelech při modlitbách neuslyšíme žádnou hudbu jen zpěv. Pouze na ostrově Korfu jsou varhany v kostelech, jelikož nebyl nikdy turecký, ale ovládali jej Benátčani. Žalmy a jiné liturgické zpěvy jsou pouze zpívány bez not. Využívají se pouze písmena a symboly. Nenajdete také žádné plastiky či sochy v byzantských kostelech. Tyto přísná pravidla ikonografie byly sepsány již v 9. století. Po příchodu do kostela se věřící pokřižují třemi prsty nejprve shora doprava dle pravoslavných pravidel a políbí ikony. Bohoslužba se odehrává za oltářem, kdy pravoslavný pop je otočen po celou dobu k věřícím zády. Podává se také pšeničný chléb většinou doma vyráběný místo hostie, který přináší věřící. Bylo by dobré ještě zmínit, že řecká církev je nyní samostatná neboli autokefální v čele s metropolitou athénským od roku 1879. Zbytek dne se procházíme v klidnější části města. Až s podivem, jak se poměrně dobře nakupuje tady oblečení. Večer u Bílé věže nasedáme na pirátskou loď a za sklenky dobrého bílého vína plujeme podél pobřeží.
Následující den zastavujeme v průsmyku Thempi v pohoří Olymp. Většina lidí si myslí, že Olymp je pouze jedna hora, ale naopak jedná se o celé pohoří. Podle řecké mytologie samozřejmě na Olympu žije 12 bohů v čele v Diem. Mytologie se stala tak rozsáhlou, že se zmíním spíše jen občas o nějaké netradiční či zajímavější. Ovšem kromě samotné přírodní krásy oblasti stojí určitě za návštěvu ve skále vytesaný kostel svaté Paraskievy, jejíž lebka se nachází ze zlaté truhličce uvnitř. Ze skalní průrvy vedle kostela vyvěrá pramen, který přináší krásu po omytí touto vodou. Každý může zkusit :-) Projíždíme nádherným krajem Thessalie, kde vrcholí sklizeň bavlny. Hlavní město Larissa není nijak poutavé. Nicméně název každému něco připomíná. Ano, zde se vyrábějí deky nesoucí název tohoto města. Pro zajímavost slovo larissa je předřecké a znamená hrad či pevnost.
V dáli se otevírají výhledy na pohoří Pindos, pod kterým se tyčí skály Meteory, od roku 1988 zapsaného na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. První obyvatel v rozeklaných skalách a jejich puklinách byl poustevník Barnabáš kolem 10. století. Po něm postupně přicházeli i další poustevníci. Šplhání do skal bylo dost nebezpečnou záležitostí. Při církevních svátcích sestupovali ze skal a postupně došlo k organizovanému soužití a stavbě klášterů. 415 metrů nad Kalambakou položil svatý Atanasios základy prvního kláštera a pojmenovali jej Meteora (celá oblast se později vžila pod tímto názvem). Označení vychází z „Ta meteora monastiria“, neboli ve vzduchu se tyčící kláštery. Klášterů vzniklo původně na 24. Až časem se z nich staly také vzdělávací instituce, kdy v čele kláštera nestál opat, nýbrž heguménos. S Osmanskou armádou mnišství pomalu upadalo a po druhé světové válce zbylo pouhých šest funkčních klášterů. Dva z nich byly darovány ženám a do dnes jej také řadové sestry spravují. Původní cesty do klášterů vedly pouze skrze provazový žebřík nebo provazový výtah, kdy na rumpálu se vytahovali jak lidé, tak eventuální zásoby. Drobná zajímavost, lana a sítě se nevyměňovaly, dokud nepraskly. Takže občas někdo zahučel ze skály dolů. Až koncem 19. století nahradili žebříky schody nebo silnice. My rozhodně navštěvujeme největší z klášterů Velká Meteora, Varlaam a ženský klášter sv. Štěpána, kde se aktuálně 34 řádových sester stará nejen o nádherné zahrádky. Chtěli jsme navštívit i druhý ženský klášter sv.Barbory, ke kterému patří rozlehlé pozemky se sady aj. Jenže i přes avizovanou otevírací dobu do šesti hodin večer nám jeptiška zavře dveře doslova před nosem v 16:50! A ještě je dost nepříjemná. Trefně na ní hned vedle mě někdo pokřikuje, jak se bude smažit v pekle, baba :-) Padli i ostřejší oslova, ale ty nejsou publikovatelná. Sobotní večer trávíme v příjemném městečku pod skalami v Kalambace. Jenže si tam není pomalu ani kam sednout, jelikož všichni Řekové tráví víkendové večeře venku a navíc probíhající dvě svatby, což je pro ně stále ještě mimořádná událost. Tady by se hodila krátká poznámka i ke křtinám a dávání jmen. Podle tradice se v Řecku jméno dává podle prarodičích z otcovi strany pro prvorozené. Druhorozené dítě získá jméno po prarodičích z matčiny strany. Teprve při více dětech se dává podle širšího příbuzenstva nebo jméno vybírá kmotr. Nicméně první půlrok dítě nemá jméno a oslovuje se pouze dítě až do křtu. Samotný křest trvá kolem tří hodin, kdy se ke konci dítě ponoří do teplé vody a polévá se hlavička. Kostel musí utichnout a do absolutního ticha se pronáší křestní řeč. Poté se miminko oblékne do speciálního oblečku, který stojí kolem 150€, a dostane také zlatý dar. Vše platí kmotr. Obřad pokračuje hostinou a pozvaní přináší hodnotné dary. Obdobně řecká svatba bývá velkolepá a nákladná. Večerní atmosféru trochu kazí obrovské množství potulných koček. Řekové právě nemají moc rádi psy, zato kočky milují. Ono to vychází víceméně z mytologie. Většina psů tak žije polodivoce a toulavě. Člověk si nesmí myslet, že všichni volně pobíhající psi nemají pána. V turistické sezóně je zcela běžně majitelé pouští, aby se proběhli kolem taveren a restaurací, kde se od turistů najedí. Nu proč ne, alespoň se ušetří :-) Třeba venčení psa v Athénách někdy vypadá velmi komicky. Pes se naloží do auta, otevře se okénko a jede se na "procházku".
Brzy z rána přijíždíme k památníku bitvy u Thermopyl, jejíž závěrečný střet proběhl 11. srpna 480př.n.l. Místo tohoto střetu v Řecko-perských válkách nebylo vybráno náhodně. Oblast Thermopyl (horkých sirných pramenů) byla mytologicky spojena s Heraklem a Sparťané se považovali za spřízněné s ním. Perský velkokrál Xerxes I. toužil po odvetě po bitvě u Marathonu a ze začátku mu také mnoho nahrávalo. Průchod severním Řeckem byl více než snadný, jelikož mnoho místních se spíše přidávalo k perské armádě a vítalo ji. Musíme si hlavně uvědomit, že tehdejší krajina místa střetu vypadala úplně jinak. Některé historické prameny uvádí šíři průsmyku pouze na šíři vozu, ale pravděpodobnější údaj bude zhruba 50m. Také moře sahalo až k úpatí. Pozdějším odlesňováním (nyní pouze 12% zalesnění v Řecku) a erozí vzniklo dlouhé údolí. Ale zpět k bitvě především k počtu vojáků, který bývá často mylně interpretován. Na řecké straně pod vedením spartské krále Leonidase I. stálo asi 7000 bojovníků, z čehož bylo asi 1 200 Sparťanů (300 hoplitů a 900 heilótů) a 700 Thespijských. Naproti tomu Xerxes přitáhl s 1000 lodí a pravděpodobně s 100–200 000 včetně 10 000 elitních vojáků tzv. Nesmrtelných. Hérodotos ve svém díle zmiňuje 5 283 200 mužů na perské straně, což je značně přitažené za vlasy. Peršané nakonec zvítězili jen díky zradě jednoho z místních obyvatel Efialta z Málidy (později jméno vyškrtnuto z řeckého kalendáře), který Xerxovi za měšec zlata prozradil, jak průsmyk obejít a dostat Řeky do obklíčení. Ale Sparťané se nikdy nevzdávají. Bojovali tedy do posledního muže. Na straně Peršanů padlo na 20 000 vojáků, dokonce i dva bratři velkokrále. Několikadenní zdržení umožnilo evakuovat Athény a připravit obranný útok. V bitvě u Salamina Řekové lstí nahnaly loďstvo na mělčiny a rozprášili. Simonídés z Kosu se stal autorem textu na památníku bitvy: „Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.“
Po krátké zastávce, zhruba za hodinu cesty, stojíme před branami antické věštírny v Delfách, o nichž lze napsat stovky a stovky stran. Alespoň pár zajímavostí k průběhu věšteb. Většinou obyčejný člověk, chtěl-li znát budoucnost, přinesl jako oběť kozu, která se polila vodou a pokud se oklepala, byla oběť bohy přijata a proroctví mohlo být vysloveno. Čím bohatší návštěvník, tím byly bohatší také dary. Antické městské státy a různé řecké oblasti zřídili pokladnice v Delfách a vyslanci pravidelně docházeli pro věštby. Nesmíme zapomínat, že do věštírny nesměl vstoupit cizinec. Ten si musel zaplatit lokálního vyslance, který za něho obřad vykonal. Pýthie se nejprve rituálně omyla v Kastalském pramenu a po dalších procedurách usedla na trojnožku nad omamnými zemskými výpary (prokázala se přítomnost omamného methanu, takže vlastně byly kněžky zdrogované), ze které pronášela věštby. Nutno říci, že spíše mumlala nesrozumitelné zvuky, které připravený tlumočník převáděl do normálního jazyka. Tehdy se pomalu jediný politický krok neudělal bez věštby a tak s množstvím špehů, kterými věštírny disponovaly, se doslova ovlivňovaly dějiny. Věštby se samozřejmě nikdy nemýlili, protože byly prováděny samotným Apollonem skrze Pýthie. Pokud se nedej bože věštba nepotvrdila, byla přeci špatně vyložena nikoli vyřčena. Sám veliký Apollon se nikdy nemýlí!!! Určitě stojí za zmínku několik slavných delfských věšteb:
Věštba slavnému Pyrrhovi, který sice dokázal donutit Římany v bitvě u Auscula k otočení svého vojska, ale totálně při tom zdecimoval svoje jednotky. Od té doby platí přirovnání Pyrrhovo vítězství vyjadřující formální vítězství, ale vítězstvím to úplně není.
O založení města Byzanc, kdy Pýthie pronesla proroctví, aby se založilo město naproti vesnici slepých. Nejprve lidé nevěděli, jak si tato slova vyložit. Nicméně se vydali na cestu a dopluli s flotilou k městu na pobřeží. Své ležení ovšem rozložili na protějším mnohem krásnějším břehu a říkali si, že ti lidé naproti musí být snad slepí, když staví na druhé straně. Heuréka! Tady přeci postavíme nové město, budoucí Byzantion.
Když se na Řecko valila armáda Peršanů v čele s Xarxosem. Pýthie poradila, aby se bránili dřevěnou hradbou. Athéňané se zabarikádovali, ale Thémistoklés si to vyložil jako hradbu z lodí. A také měl pravdu. Řekové později rozprášili Peršany v bitvě u Salamíny.
I veliký císař Nero zavítal do Delf, aby se dozvěděl o své budoucnosti. Proroctví znělo: "Dej si pozor na 73 rok!" Nero si to vyložil po svém. Byl mladý a tak si myslel, jak ho čeká dlouhá vláda. Jenže po roční cestě po Řecku zjistil, že Galba (kterému bylo tehdy právě 73 let) se dostal na jeho místo římského císaře. Nero uprchl a nakonec si raději se svou manželkou bere život, jelikož by stejně byl potupně zabit. Nero si proto také nechal vykopat hrob, při jehož hloubení neustále bědoval a opakoval známé slova: "Jaký to umělec ve mě hyne!".
Antické Delfy stojí na docela strmém svahu. Z nejvyššího bodu je dobře viditelný kanál s pitnou vodou z hor vedenou do 200km vzdálených Athén. Ve vedlejším muzeu, do kterého platí stejná vstupenka jako do archeologického areálu, stojí určitě za vidění slavná socha vozataje. Prakticky u každého slavného antického města bylo v 19. století postaveno nové město, kde bydleli zejména archeologové a další pracovníci, kteří odkrývali slavná místa. V Delfách tomu není jinak. Procházku po dvou hlavních ulicích každý zvládne za hodinu i s pauzou na souvlaki nebo gyros v jedné z místních restaurací. Kousek za Delfami směrem do hor, které využívají Athéňané v zimě pro víkendové lyžování, leží malebná vesnička Arachoa. V oblasti žije menšina Vlachů, kteří stále hovoří vlašským dialektem, jazykem nemající písemnou podobu. Projíždíme dále téměř opuštěnou krajinou až ke klášteru Hosios Loukas (Blahoslavený Lukáš) věnovaný velmi váženému poutníkovi, léčiteli a prorokovy svatému Lukášovi, který byl pochován v kostele svaté Barbory (dnešní krypta). V centrální části kláštera se nacházejí dva kostely, větší kostel sv. Lukáše a menší kostel Úmrtí Panny Marie. V průchodu mezi nimi se nachází přenesené ostatky sv. Lukáše. Nejkrásnější mozaika v hlavním chrámu z 11. století vyobrazuje, jak apoštolové myjí nohy chudým. Před klášterem ještě zastavíme na krátkou ochutnávku mešního vína a poté rychlý přejezd do Athén.