Oblast Peloponésu je opravdu vylidněná. Největším městem zůstává pouze Patras s půl milionem obyvatel, protože se stal významným přístavem. Většinu cest člověk projíždí naprostými pustinami a vylidněnými vesnicemi. Není divu, že mladí opouštějí rodná místa a stěhují se do měst za prací. Aktuálně se průměrný plat drží kolem 600€, důchod 400€ a stále klesají. Bohužel dluhů Řekové nasekali požehnaně, takže se nemohou situaci divit.
Dopoledne se jen krátce zastavujeme ve Spartě u sochy Leonidase I., který padl v bitvě u Thermopyl. V antické Spartě vládla tvrdá spartánská výchova, chlapci byli v 7 letech odvedeni do speciálních táborů, kde získali vojenskou průpravu. Po nabití plnoletosti ještě museli složit zkoušku dospělosti, kdy byli ponecháni nějaký čas svému osudu v divočině. Vojenské povinnosti byli zproštěni až v 60 letech. Muži nosili do bitev červený chitón, aby nebyla vidět krev. Spartští bojovníci patřili mezi ty nejlepší a nejstatečnější té doby. I ženy měly dosti významné postavení, protože samozřejmě rodily ty nejlepší bojovníky. Nyní kromě monumentální sochy v novodobé Spartě nic zajímavého k vidění nenajdeme. Naproti tomu zhruba o 7 km dále směrem k horám leží významné byzantské místo Mystras. Mezi zbytky zdiva středověkých domů a paláců se zachovaly nádherné církevní stavby se skvotsnými freskami a mozaikami. My začínáme u horní brány a to doporučuji i ostatním. Výškový rozdíl mezi horní a dolní brány je téměř 300 m. Prozkoumat celý areál zabere několik hodin. Rozhodně se ale nesmí vynechat jeptišky stále obývaný klášter Pantanassa a biskupský kostel nazývaný Metropolis. Co dělá toto místo výjimečné je událost z 6. ledna 1449, kdy byl v Mystře v kostele Saint Demetrios korunován poslední byzantský král Konstantin Peolog. Z neustále chůze do kopce a z kopce vyhládne, a tak zastavujeme v městečku na vynikající jehněčí. Pak už jen dlouhý přejezd do Olympie, kde strávíme nuceně dvě noci oproti plánované jedné. Přístavní personál se rozhodl uskutečnit několikadenní stávku a cestující si vzal jako rukojmí. Údajně čeká na lodě po řeckých přístavech na 30 000 nespokojených pasažérů. Nás by mělo zdržení stát zhruba 15 hodin, tak uvidíme, kolik to nakonec bude.
Díky naše zdržení získáváme alespoň celý den na prohlídku antické Olympie, svatostánku stejnojmenných olympijských her. První písemná zmínka o olympijských hrách se dochovala z roku 776 př.n.l. První disciplíny byly běh na různé vzdálenosti, hod oštěpem (ukázka válečnických dovedností) na dálku a na cíl, hod diskem, skok daleký z místa (pravděpodobně se jednalo o druh trojskoku), zápas (třikrát se musel protivník povalit na záda), jakýsi předchůdce boxu (ruce si obvazovali koženými pásky se železnými cvočky), závody vozů na hypodromech (cenu za první místo nedostal nikdy vozataj, ale majitel koně, což mohla být klidně žena). Jinak ženy se dočkaly své první na hrách účasti teprve v roce 1900. Dříve se jednalo o výhradně mužskou záležitost. Dokonce i Pierre de Coubertain si jako zakladatel novodobých her nepřál jejich účast. V době antiky se také nikdy nezapaloval olympijský oheň. Hořel totiž neustále a až v roce 1936 v Berlíně založil tradici Adolf Hitler. Aktuálně 16 kněžek bohyně Héry zapaluje oheň tradičním způsobem v parabolické míse před Héřiným chrámem ze 7. st.př.n.l. Dostatek se na místo jedné z kněžek není vůbec jednoduché a je potřeba mít dostatečné množství „dobrých“ známých, jak už to tak bývá. Nejenže Héřin chrám je nejstarším chrámem v Řecku, ale také se zde nacházel text o dodržování míru v příběhu her. Původně probíhaly olympijské hry v srpnu v době největšího horka. Proto se sportovci mazali olivovým olejem a posypávali prachem jako ochranu před sluncem. Tuto směs nelze snadno umýt, takže se používala tzv. striginos neboli škrabka pro očistu, kterou si může každý i s atletickým nářadím prohlédnout v přilehlých muzeích. Olympijští vítězi dostali nejen olivový věnec, athlon (pohár, od toho také atletika) a peníze (někdy stačily i na dva velké domy), ale také nemusel platit daně, mohli se s celou rodinou stravovat na radnici, stát se postaral o jeho potomky a pohřeb. Hry lze přirovnat k moderním filmovým festivalům. Samotní návštěvníci spali na louce. Nicméně tehdejší řecká smetánka a ti, co něco znamenali, se sjížděli každé čtyři roky na posvátný okresek, aby přihlíželi sportovnímu svátku. Tito dnešním jazykem VIP hosté spali v Leonidaion ze 4.st.př.n.l. Sportovci procházeli dlouhou náročnou průpravou. Na zastřešeném místě zvané Palestra se trénoval box a zápas. Naproti tomu v Gymnasionu se trénoval běh na jeden či více stadií (192m). Kousek za tréninkovými plochami se nacházela Feidiova dílna, kde vytvořil sochu Dia, kterou po částech stěhovali na místo určení. Jednali se o 13m vysokou dřevěnou sochu obloženou zlatem, slonovinou a drahokamy. Socha byla nakonec převezena do Konstantinopole a ve 13. století údajně byla zničena požárem. Tím se ztrácí jeden ze starých sedmi divů světa. Vedle Diova chrámu, který byl zničen v 6. století dvěma katastrofálními zemětřeseními, stojí podstavec pro sochu Athény Niké. Před sochou se dekorovali vítězové olivovými věnci. Jdeme-li dál, projdeme bránou Borců, širokou údajně přesně podle rozpětí Heraklových paží, na samotný olympijský stadion, kam vešlo až 45 000 diváků. Na tehdejší hry nebyly potřeba vstupenky, a proto návštěvníci zabírali svá místa i o den dříve. V nové Olympii určitě doporučuji navštívit nově otevřené Archimédovo muzeum na hlavní třídě, kde kromě celé řady jeho vynálezů se nachází i jeho důmyslné startovací bloky pro běžce.
Budíček ve 3:30 a rychlý přesun do přístavu v Patrasu, kde by mohla ráno odplout loď společnosti Anek Line do italské Ancony s mezizastávkou v Igumenitse. Přeci jen se vše daří a s pouhou hodinou zpoždění odrážíme od břehu. Ještě před půl rokem situace s uprchlíky v Patrasu nebyla vůbec jednoduchá. Nelegálně přelézali žiletkové ploty a snažili se za každou cenu dostat na nějakou loď do Itálie. Plavba nejprve Iónským a poté Jaderským mořem probíhá hladce a my si krátíme čas pozorováním řeckých ostrovů a hornaté krajiny Řecka a Albánie. Druhý den s téměř dvouhodinovým zpožděním přirážíme ke břehům Ancony. Skoro hodinu trvá než téměř 1000 automobilů, kamionů a autobusů vyjede z útrob lodi. Je úsměvné pozorovat, jak kamiony mající na bočnicích názvy všech možných států, kam jezdí, raději vynechávají název Makedonie a zaměňují jej za Skopje. Řekové totiž neustále nesouhlasí s označením státu Makedonie a nazývají ji Fyro jako bývalá jugoslavská Makedonie. Údajně vjet s makedonskou státní poznávací značkou do Řecka znamená, že auto bude při nejbližší příležitosti zdevastováno. My necháváme hašteření na Balkáně a co nejrychleji přes severní Italii, Tyrolsko, Bavorsko a Solnohradsko míříme zpět do České republiky.