V sobotu jsme vyrazili nakonec místo na želví ostrovy na řeku Kinabatangan. A udělali jsme dobře! Do speciálně upravené lodě s tichým pohonem nasedáme po třetí hodině odpolední a plavit se budeme do západu slunce. Večer se chodí divoká zvířata k řece napít a my máme úžasnou možnost pozorování z bezprostřední blízkosti přímo v džungli. Štěstí stálo při nás a zhruba po hodině plavby si přímo před námi v koruně stromu stavěl divoký orangutan jakési "hnízdo" pro přespání. Extrémně ohrožení orangutani jsou jediný velcí lidoopi žijící mimo Afriku a bohužel masivním kácením původních deštných lesů se jim rozhodně nepomáhá. Poskakující kahau nosaté doplňují zástupy makaků, jejichž grimasy nestačíme ani fotit. Díky tichému pohonu k lodičce připlouvá krokodýl. Exotické hady a různé ještěrky máme na dosah ruky. Skoro za úplné tmy se vracíme do přístavu. Je to možná velmi luxusní označení pro rozpadlé dřevěné molo, které se ze dvou třetin potápí do řeky. Skvělý výlet zakončíme večeří u připravených švédských stolů. Při cestě zpět do Koty Kinabalu se přihnala tropická bouře. Nicméně větší překvapení nás čekalo na ubytování. Střecha se promáčela a do pokoje se valily proudy vody. Naštěstí včas si personál všiml této mokré katastrofy a přestěhovali naše věci do jiného pokoje. Odnesly to jen moje kalhoty a mobil, který byl v zásuvce. Vysušil jsem jej a snad bude fungovat. Pokud ne, články dopíši až v republice. Tu noc musel s námi přespat jeden Číňan, který se nás pravděpodobně dost bál. Skupina - jeden kluk a dvě děvčata na pokoji v něm nevzbuzovaly přílišnou důvěru :-D Jedna poznámka na okraj k "týpkovi", co měl na starosti Bunibon Hostel. Holky si nechaly něco vyprat, a když nesl prádlo na pokoj, pokoušel se dost okatě získat Verču. Jakmile dostal kopačky, začal to dokonce zkoušet na mě! V mém případě musel brát raději schody po dvou. Ale pochopil rychle, že se šeredně spletl, kluk jeden dezorientovaný :-D
Hned v neděli ráno pro jistotu hostel opouštíme a smlouváme taxi do rehabilitačního centra pro orangutany v Sepiloku. Veškerá zavazadla a přebytečné věci odkládáme do skříněk. V rezervaci platí přísná opatření, se kterými samozřejmě souhlasíme. Jsou pro dobro zde žijících zachráněných orangutanů, kteří se k nám přiblíží doslova klidně na milimetry, ale my se jich nesmíme v žádném případě dotknout. Takže nezbývá než včas uskočit. Přicházíme akorát na ranní krmení v deset, kdy se z džungle začnou pomalu sbíhat i jiné opice. Divadlo začíná! Zhruba po necelé hodině se pomalu vydáváme po dřevěném chodníku k východu, když nad námi začnou praskat větve. Jeden z orangutanů se rozhodl prohlédnout si ty bílé dvounohé opice zblízka. Spouští se až mezi nás. Plni tohoto úžasného okamžiku se jdeme ještě podívat na medvědy sluneční tzv. sun bear. Černí medvědi typičtí světlou náprsenkou na kožichu s evolučně vyvinutými tlapami usnadňujícími šplhání po stromech. Při běžné chůzi, tak vypadají velmi neohrabaně. Tento druh medvěda se stal předlohou Alanu Milneovi pro Medvídka Pú. Několik chlupáčů šmejdí přímo pod vyhlídkou. Jeden se rozhodne, že nám asi předvede rychlý šplh po stromě. Jenže váží minimálně 80kg a vybírá si ten nejtenčí kmen, co v této části lesa lze nalézt. Když se s ním začne strom povážlivě nahýbat, je již v pěkné výšce. Začal se otáčet, snad že by to dolů zkusil po hlavě. K plotu se sbíhají pečovatelé, protože to opravdu vypadá na pád a nechtějí mít z medvěda mastnou placku. Kupodivu manévr zvládá a s netradiční elegancí slézá. Všem se ulevilo! Jdeme si pro batohy a přesouváme se pěšky na 2km vzdálenou křižovatku, odkud zkusíme stoupnout bus do Koty. Když nám chybí asi 400m, vidíme projíždět potřebným směrem dálkový bus. Zkoušíme mávat a naštěstí nás průvodčí zaregistroval. Dobíháme a skoro za jízdy naskakujeme. Silnice od moře postupně stoupá do čtyřtisícových hor a během 80km zase klesne k moři. Scenérie jsou úchvatné. Kvůli vlhkému a teplému vzduchu jsou hory neustále nádherně zelené. Po příjezdu do Koty Kinabalu ihned na hlavní silnici stopneme bus do centra. Na Borneu nic neobvyklého. Verča se řidiči minibusu moc líbí, čehož místo okamžitého odmítnutí využije pro slevu na jízdném pro všechny :-) Ještěže s sebou mám holky :-D Odpoledne dostáváme od Assiany konečné potvrzení o zajištění všech povolení k výstupu na Mount Kinabalu. S Monikou se ve středu pokusíme o rychlý jednodenní výstup a sestup. Meteorologické servery hlásí nejlepší počasí. Veronika si na svižný pokus o zdolání nejvyšší hory jihovýchodní Asie netroufá, tak bude lepší, když zůstane dole a projde se po stezkách národního parku. My budeme muset nahoru přeci jen strojovým tempem, abychom nejdéle za 6 hodin stáli na vrcholu a zbyl čas pro bezpečný sestup. Večer trávíme na trhu u Nasi goreng neboli vařené rýži ve vývaru a poté osmažená na chilli se šalotkami a další eventuální přísadou (od zeleniny přes vajíčko po maso). Často se lepkavá rýže balí do banánových listů pro lepší přepravu a absenci nádobí. Asi nejtradičnějším jídle v Malajsii je Nasi lemak, tedy rýže dušená v kokosovém mléce. Druhým nejběžnějším jídle je mee čili nudle na tisíc a jeden způsob. Ubytování jsme tentokrát sehnali přímo na nábřeží naproti hlavnímu trhu. Hlavně tu po pokoji neběhají žádní švábi! Drobná nevýhoda spočívá v absenci okna. Alespoň se dobře spí.
Další den vydatně prší. V takovém počasí nelze prakticky nic podniknout. Dopoledne se tak procházíme po krytých trzích - se suvenýry, rybí, zelinářský a se vším možným i nemožným. Když jsme u těch suvenýrů. Původně byl plán „vyhandlovat“ s potomky Lovců lebek speciální tradiční nůž na sekání hlav, ale na letišti by mě asi zavřeli. Tak jsem si sehnal foukačku se šipkami. Po pravdě, o moc veseleji se na mě pak při bezpečnostních kontrolách netvářili. Odpoledne déšť alespoň trochu utichá. Rozhodnutí padá rychle. Jedeme do blízké ZOO Lok Kawi. Na stanici busu se s největším pohodlím usazujeme v minibusu, očekávaje nekonečné čekání než se náplní, abychom mohli vyrazit. Po 40 minutách čekání vyměňujeme pár ostřejších slov na adresu nespolehlivosti lokální dopravy. Hádejte, jaké bylo řešení :-) Koupil jsem si řidiče i s busem, ať nás odveze. Je to mnohem levnější než taxi! Později jsem měl nutkání něco takového zkusit i v Praze, jestli by nejel přímo bez zbytečných zastávek. Samozřejmě byl zaplacený celý prostor, tudíž žádné zastávky a nabírání dalších lidí. ZOO byla sice malá, ale moc pěkná. Každý tu najde od tygrů, přes slony a orangutany až k velkému množství různých druhů ptáků. Odpoledne se také koná menší show s papoušky a hadi, která pak každému půjčí do ruky. Horší byla cesta zpět do města. Žádný bus v dohledu a na parkovišti jediné taxi. I po dlouhém smlouvání chtěl za pár kilometrů 50 ringittů za osobu. No to mu teda nedáme. Zlaté cihly v batohu nevezu. Asi se přiučil od pražských taxikářů. Zkusíme popojít na hlavní silnici a někoho stopnout. Ale nedaří se, tak přestáváme stopovat. Nicméně náhodně nám přeci jen zastaví minibus a odváží nás na okraj centra. Objevujeme další trh, kde svítíme jako tři sluníčka. Sem Evropané opravdu nechodí. K večeři na rybím trhu vybíráme čerstvě vylovenou speciální místní rybičku. Bohužel nejsem ichtyolog, takže amatérský popis. Hřbet měla žíhavě červený, bříško bílé, obvod otevřené tlamy větší než obvod těla a pěkně ostré drobné zuby. Ovšem tak jemné a lahodné rybí maso jsem snad ještě nejedl. Dle místní pověry po snědení přináší sílu. Popravdě, která lokální ryba ne :-) Po krátkém večerním briefingu s Assianou na hostelu ohledně výstupu, jdeme na procházku podél pobřeží k mešitě v Likasu zhruba 4km na sever. Pomineme-li vypasené krysy pobíhající po kamenech a chodníku u moře, to byla parádní večerní procházka. Svým designem působí mešita velmi impozantně na pobřeží Jihočínského moře.
Celé úterý pak patřilo národnímu parku Ostrovy Tunku Abdula Rahmana, pojmenované podle prvního malajského premiéra. Před přístavní budovou nás hned odchytl jeden z pouličních nabízejících čehokoliv. Ovšem my se jen tak nedali, což dopadlo tak, že jsme získali loď s nástupem mimo oficiální molo (menší akce při nalodění trochu načerno). Ušetřili jsme tím tak 8 ringgitů za přístavní taxu za každého. Nicméně jsme dostali trochu strach, jestli vůbec pro nás loď vrátí. Nakonec jsme navštívili dva z pěti ostrovů. Půl dne koupání a procházek po Sapi a druhou polovinu na Mamutiku. Víceméně neustále jsme byli pod vodou se šnorchlem a pozorovali množství tropických rybiček. Nakonec kupujeme s Veronikou napůl fotoaparát pod vodu na jedno použití. V přepočtu za 250Kč na osobu jsme neodolali to vyzkoušet. Jenže aparát je ve speciálním plastovém obalu, který ho táhne k hladině a fotícího také. Vyfotit 27 snímků dalo zabrat. Náš zápal pro hledání co nejlepších záběrů způsobil neopatrnost při ochraně před sluncem. Jednoduše řečeno všichni tři jsme se pořádně spálili. Nejenže jsme se zapomněli ráno namazat krémem na opalování, my se ještě posmívali Japoncům, jak mohou nosit v takovém horku neopreny. Kéž bych ho měl taky. Po setmění jsme začali postupně odpadávat. Přání, aby se do rána spáleniny alespoň trochu zlepšily, nebylo vyslyšeno. Po probdělé noci budík ve 4:30 ohlašuje vstávání. Bohužel spálená záda se výrazně zhoršily. Detaily nebudu popisovat, ale další čtyři noci nemohu spát na zádech ani se normálně obléci. Musím hodně poděkovat Veronice, která mi se vším pomáhala. Abych zmírnil bolest a byl schopen výstupu na horu, dávám si co nejpevněji na záda semišový cestovní ručník přišpendlený k tričku a na to mikiny, jelikož mám to tričko půjčené dámské bezešvé. Naše babča přijela v 5 hodin a jedeme do hor. Kolem sedmé jsme u bran národního parku Mount Kinabalu. Samozřejmě hora Gunung Kinabalu nevyvolává tolik úžasu jako himalájské velikány, ale jedná o první malajské místo zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. Bohužel přes hodinu čekáme na audienci u správce parku, který jediný může stvrdit razítkem a podpisem jednodenní výstup. Moc se jim povolovat často nechce. Je to jednoduché. Přichází o velké peníze za jednu noc strávenou na chatě Laban Rata ve výšce 3272 m n.m. Přesto se platí vysoké poplatky za vstup do národního parku, za pojištění, za jednodenní výstup, za povinného průvodce a za co já vím ještě. Suma sumárum průvan na úctě za veškerou administrativu. Nakonec jsme zváni do kanceláře a začíná výslech. Proč za jeden den nahoru a dolů? Jednoduché, dvoudenní výstupy jste měli plně obsazené a zítra odlétáme do Singapuru. Zvládnete to fyzicky? Jste si vědomi, že zkazí-li se počasí, musíte okamžitě dolů? Ne asi, jsem v horách poprvé!!! Ale razítko uděluje a okamžitě od brány ve výšce začínáme výšlap, protože je už 9 hodin a my musíme byt zpět dole do šesti hodin večer. Nahoru se táhne 8,5 km dlouhá cesta s převýšením zhruba 2200 m. Pěšina je úzká, plná kamení a kořenů. Občas se mihnou veverky, ale s přibývajícími metry hustý porost ubývá. V nesnesitelném horku funíme. Ovšem nosiči to vyběhnout se 30-40 kg na zádech jako srnky a klidně v žabkách. Postup od moře do vyšších nadmořských výšek byl dost rychlý. Monice se špatně dýchalo ve 3000 m nad mořem, tak raději zůstala na chatě Laban Rata a odpočinula si. Já s průvodcem jsme pokračovali dále, jenže pod závěrečný úsek po žule přicházíme až v jednu hodinu po poledni (zdoláno zhruba 6,5 km a poslední 2 km před námi). On začal, že se musíme už vrátit, aby nebyly problémy na bráně do parku. Po Pinnacles by ani hora nedopadla dobře? To ne! Umluvil jsem ho, že do dvou budeme nahoře a pak se vrátíme. Po chvíli souhlasil. Nasadil jsem co nejrychlejší tempo, ale stejně jsem se plazil. Hůře se dýchalo a také ty moje záda. Závěrečný úsek s přidržováním na lanech se kupodivu zvládl v limitu. Foukal silný vítr a jemný prach sekal do obličeje. Z počátečních 30 °C teplota klesla na 0 °C. Čepice na uši a rukavice se velmi hodily. Oblačnost se od rána kolem vrcholu přeci jen protrhala. Vrcholové foto ve výšce 4094 m n.m. na Low´s Peaku s pozadím jedné ze špiček Kinabalu South a úprk po skalnatých plotnách k bráně. Udělali jsme krátkou pauzu na chatě na oběd, kde se ke zpáteční cestě připojila Monika. Byl jsem dost unavený. Na poslední 3 km se zatáhlo a spustil se drobný déšť. U brány na nás netrpělivě čekala Verča s Asiannou, jelikož návrat jsme protáhli o neplánovanou hodinu, tedy zhruba na 18:15. Což bylo na hraně, protože v sedm je totální tma. Babča prožívala možná větší nadšení než my. Všichni jsme radost ze získání takového množství povolení a počasí se vydařilo. Za odměnu si necháváme připravit s Veronikou k večeři na trhu v KK langustu a nějaké další dobroty. Tady to stojí jako u nás kilo hovězího. Až na občasného švába na stole, si pochutnáváme.
