S panem Linem přijíždíme k brunejský hranicím kolem druhé odpolední. Odtud budeme pokračovat na celnici sami pěkně pěšky. Loučíme se a děkujeme za vše, co pro nás udělal. Nejprve si dovolím pár vět k sultanátu Brunej, jednomu z nejmenších státu na světě (nepočítám-li městské státy). Za prvé, i když se jedná o zemi s ropným bohatstvím, není to žádný supermoderní emirát. Není to ani extrémně upjatá islámská země, ale rozhodně zde v posledních letech zase začíná přituhovat, jak pomalu ale jistě začínají vysychat ropná naleziště a státní pokladna se bez problémů plnila. Proto se do popředí stále více dostává tradiční právo šaría, kterým se sultán snaží udržet tu hrstku obyvatel v potřebném stavu. Počtem obyvatel lze přirovnat přibližně k Brnu.
My nejprve na celnici vyplňujeme vstupní formulář, které tehdy měly drobné vylepšení. Na druhé straně byly vypsány prohřešky trestané hrdelně nebo možná ukamenováním :-) I když to už se stává snad jen v Arábii. Tady údajně nikoho nepopravili už od roku 1990. Budeme věřit oficiálním informacím. Přistupuji jako první k úředníkovi. Po šesti dnech v džungli vypadáme přeci jen použitě a on zase má problém se vůbec vejít za stůl, natožpak se nahnout pro můj pas :-) Něco si pro sebe brumlá, listuje a listuje v pase (na to jsem již zvyklý, že si buď prohlíží razítka, nebo kritizují jeho rozmáčenost). Nakonec bouchne razítko a pouští mě dál. Druhá přistupuje Monika a mává na mě, že si mě přeje ještě zpět. S oroseným čelem sr nahýbám k okénku a on se zeptá lámanou angličtinou, co říkám na světový pohár (doslovný překlad). Zmatený, jak lesní včela, na něho zírám. Jaký světový pohár a v čem? Po chvíli mi dojde, vždyť se hraje Mistrovství světa ve fotbale v Brazílii! S pokrčenými rameny odpovídám, že jsem již 14 dní prakticky bez signálu i internetu. I kdybych měl internet, nejsem ten správný fanoušek toho sportu. Mávne rukou, ať raději vypadnu. Nasedáme na bus a během půl hodiny vystupujeme přímo v centru. Přes booking.com máme rezervaci v levném penzionu údajně 2km od autobusového nádraží. Brunej je docela drahá země, takže taxi rozhodně nechceme brát. V nesnesitelném horku s batohy na zádech to po 3km vzdáváme a vracíme se do centra (o den později zjišťujeme, že pension byl 6km od centra), kde nejlevnější variantou je Hostel u autobusového nádraží. Na pokoji se zkulturníme a k večeru děláme kolečko kolem Sultánovi slavnostní síně a Zákonodárného shromáždění.
Hned ráno vyrážíme na celodenní výlet po hlavním městě Bruneje Bandar Seri Begawanu a jeho přilehlých částí. Začínáme u okouzlující mešity Omara Alího Saifuddiena pojmenované po 28. sultánovi. Byla postavena v polovině minulého století za 5 milionů amerických dolarů. Bohužel dovnitř se nedostaneme z důvodu probíhající ramadánu. Nachází se vlastně na uměle vytvořené laguně, kde je k vidění obřadní kamenná loď mahligai. Ze zlaté kupole až přechází zrak. Nicméně stačí se otočit směrem n vedlejší Kampong Ayer a člověku i zaskočí. Rozhodně ne z krásy, ale z extrémní chudoby. Plovoucí vesnice v období sucha žije doslova na bahně a odpadcích. Vydáváme se po dřevěných mostech prozkoumat tuto část města tvořenou 28 vesnicemi pěkně zblízka. Nikdo přesně neví, kolik lidí tam žije. Poslední odhady hovoří něco o 20 000 lidech. Jsou to opět velmi emotivní momenty a chvílemi se člověk drží a snaží se zamáčknout slzu. Vydáváme se kolem další mešity k sultánově paláci Istana Nurul Iman. Údajně má chudinka v paláce „jen“ 27 koupel. S celkovým počtem 257 místností to tvoří největší obývaný palác na světě.
Místní informační plátek nás nalákal na čtvrť Gadong, kde to má v noci žít. Jenže přiložená mapka používá dvojí měřítko, takže se z toho vyklube skoro 5km po dálnicích. Po cestě ještě obhlížíme mešitu Jame´Asr Hassanila Bolkiaha postavenou na oslavu 25. roku vlády současného sultána. Pomalu se stmívá a stavba se 4 minarety a dvěma zlacenými kupolemi vypadá impozantně. Po strastiplné cestě, kdy jsem se skoro vykoupal v místní stoce, jelikož se pode mnou prolomil shnilý mostek, zjišťujeme, že Gadong je absolutně o ničem. Alespoň se posadíme v restauraci a dáme si ramadán bufet. Přeci jen si přes den nedovolíme provokovat a jíst na veřejnosti. Dokonce, i když se mě v restauraci děvčata třeba jen nechtěně dotkla, okolní muži se pohrdavě na nás dívali. Nedá se nic dělat, na zpáteční cestu si musíme vzít taxi, které objednáváme v jednom z luxusních hotelů. My špinaví, zpocení a neupravení v hotelu, který má pozlacené kliky a mramorový vestibul. Rozhodně o tohoto prostředí nezapadáme.
Ráno jedeme z autobusového nádraží do nedalekého Brunejského muzea. Na nádraží se setkáváme s dost výstředním chlapíkem (celý v zářivě oranžovém oblečení a boty ve tvaru tlap některé obludy z Příšerek s.r.o.), který pomáhá organizovat výlet pro českou cestovní kancelář Livingstone. On sám nám pak na další den zařídí místo v autobuse do Koty Kinabalu. Bohužel Národní muzeum je zrovna zavřené, tak jdeme do vedlejšího technického muzea, které ukrývá několik místností s rekonstrukcemi domů a tradičního života místních. Autobus zpátky do Begawanu nikdy. Po dlouhém čekání se vydáváme na pěší túru zpět. Dokonce zkoušíme i stopovat, což je v Bruneji nelegální (zjišťujeme až poté :-)). Když už všechno vzdáváme, zastaví nás nějaký mladý chlapík a sváží nás k trhu. Místní trhy (myšleno jihoasijské) nikdy nezklamou. Odpoledne nám program nějak zacházel, tak bereme bus do zábavného parku Jerudong, který bohužel má nejlepší roky za sebou a nyní zeje prázdnotou. Procházíme kolem Empire hotelu, druhého bílého slona Bruneje, až na přímořský trh u Pantai Seri Kenanganu. Tady by se asi hodilo krátce zmínit prince Jefriho, nejznuděnějšího bohatého kluka Bruneje. Jefri dokázal pro soukromé účely vyvézt z těžebních společností na 4 miliardy amerických dolarů!!! A rozhýřit je za stavby nepotřebných hotelů, parků, soukromou sbírkou pouhých 2000 automobilů, 9 soukromých letadel a mnoho přepychových rezidencí. Vv roce 2004 musel raději princ odjet do luxusního „exilu“ v Londýně s roční apanáží pouhých 500 000 amerických dolarů. Chudinka! Ono také uživit pět manželek a 35 dětí dá zabrat. K tomu se ještě ukázaly účetní nesrovnalosti za dalších 16 miliard USD. Brunej má opravdu sociální nůžky neskutečně rozevřené. Chudých na pokraji existenčního minima je samozřejmě drtivá většina.
Na svačinku si na trhu kupujeme čerstvě ogrilovanou rybu a tajně si jíme u moře. Menší piknik v namočením se v moři, které je tady dost špinavé. Večer dáváme k večeři ramadan bufet. Je to nejlepší možnost, jak ochutnat větší množství místních specialit. Tentokrát z nás měli v restauraci dost srandu. Ačkoliv rozpoutali to oni. Nejdříve jsme si něco objednali a přinesli něco absolutně jiného. Tak si jdu nabrat z bufetových stolů a servírka na mě pokřikne: „Do you want „hat“?“. Cože? Jakou čepici? Nebo jsem se něčím pobryndal? Po chvíli mi to došlo, chtěla mi talíř ohřát. A pak to začalo létat vtip za vtipem. My se smáli tak, že si mysleli, ti jsou snad opilí. Až na to, že tady je striktní prohibice. Snad i kapky proti kašli jsou bez alkoholu.
Brzy ráno vyjíždíme na cestu do Koty Kinabalu. Show s razítky do pasu začíná. Už se vůbec nedivím, proč nějakých 300km trvá 6 hodin busem. Postupně překračujeme hranice brunejsko-sarawacké, sarawacko-brunejské, brunejsko-sarawacké a nakonec sarawacko-sabahské. Co zastávka to 2 razítka do pasu! V Lawasu máme s busem polední pauzu, tak si na trhu kupujeme banány. Odpoledne přijíždíme do Kota Kinabalu, hlavního města Sabahu. Odsud budeme za několik dní přelétat do Singapuru. Při výstupu z busu se na nás jako všude vrhají naháněči všeho druhu. To mě na Asii dost nebaví. Prvních dva týdny člověk snese hodně, pak to leze na nervy. Nicméně se dávám do řeči s takovou babčou, která začne konverzovat nenuceně. Malá vsuvka - chceme udělat výšlap na nejvyšší horu jihovýchodní Asie Mount Kinabalu, ale oficiálně nás odmítli z důvodu naplnění kapacit. Normálně se leze dva dny s přespáním na chatě zhruba ve 2500m n.m. a jednodenní výstup povolují sporadicky. Chtějí na tom vydělávat. Tudíž se babči (jmenuje se Assiana) ptám, že ubytování nepotřebujeme, ale co ten výstup? Uměla by zařídit? Ona bez mrknutí oka není problém. Do druhého dne se ozve. My pro jistotu odpoledne zkoušíme najít oficiální kancelář národního parku, ale neúspěšně. V Asii mají takový zvyk, nedávat na domy popisná ani orientační čísla. Ubytování jsme našli levně v centru a docela čisté. V cenové kategorii, co hledáme, to nebývá v KK, jak místní zkracují, jednoduché. Taky nám pak netekla moc voda a nakonec jsme ještě honili švába. Už mám bohatou praxi. No, za dvě noci nás tu už znovu neuvidí. My totiž zde strávíme pouze zbytek dne, přejedeme na dva dny na východ ostrova a poté zakončíme putování v KK. K večeru obcházíme poměrně velké trhy (od suvenýrů po čerstvé ryby) na pobřeží. Večeře je tedy jasná, bude na trhu. Takové mám nejraději.
Druhý den Assia píše, že výstup by mohl být za tři nebo čtyři dny a za dobré peníze. Také nás odveze tam i zpět. Bereme! My jsme mezitím na cestě do Sandakanu. Snad se nám podaří dostat se další den na želví ostrov a pozorovat líhnutí želviček. Ale abych nepředbíhal. V KK je autobusové nádraží dost daleko od centra. Jezdí tam městský bus, ovšem bez jízdního řádu. Systém zcela jednoduchý, bus pojede, až se naplní. My přišli na zastávku v devět, a když v půl desáté ještě nejel, byli jsme dost nervózní, protože v deset zase odjížděl bus do Sandakanu a cesta sem je přes čtyřtisícové hory na šest hodin. Mimo jiné úžasná panoramata. Hra té nejzelenější na vysokých kopcích. No a tak jsem se šel zeptat řidiče, kdy pojedeme. On suše odpoví, až bude plno. Moc nerozumí anglicky. Já mu odvětím, že to taky může trvat celý den, než se naplní. My potřebujeme stihnout svůj bus! Dopadlo to nakonec celkem asijsky. Za úplatek 15 ringgitů ten bus jen s námi dojel včas na autobusové nádraží. V Sandakanu to nebylo o moc lepší. Dálkové busy končí snad čtyři kilometry od města. Nic jiného než taxi nepřichází v úvahu. Veronika přísně smlouvá a daří se. Ačkoliv řidič se celou cestu tváří velmi nepříjemně. Sandakan je dost nevzhledné město. Prozkoumané bylo za chvíli. Bohužel u žádné cestovní kanceláře se nám nedaří zajistit noc na Želvím ostrově. Na druhou stranu v jedné kanceláří nám místo ostrova nabídnou výlet na řeku Kinabatangan. To jsme ani nečekali, protože z načtených publikací vyplývaly přemrštěné ceny.
K večeři objednáváme kraby. Poprvé a naposledy. Měli jsme jich sice každý asi 9, ale té práce a vůbec se člověk nenají. Jedli jsme to snad hodinu a čtvrt. Nicméně chuťové pohárky pohladili.