Původně jsem měl v plánu navštívit jeden malý karneval v paraguayském Encarnaciónu a spojit výlet s prohlídkou nejméně navštěvované památky UNESCO na světě, jezuitských misií v Paraguayi. Dnes už zbyly pouze ruiny z původních staveb z období kolonizace a hlavně pokatoličťování místních obyvatel. Jenže na takovýto výlet je potřeba automobil, který se nám nepodařilo sehnat. Na ježdění po Brazílii, to by bylo aut dostatek, ale do Argentiny natožpak do Paraguaye to nikdo nechce půjčit, protože to nelze pojistit. A nepojištěným autem v jižní Americe je záhodno nejezdit. Zkoušíme rychle sehnat bus, ale ujet hloupých dvakrát 280 km by zabralo celé dva dny. A to nepočítám čas strávený prohlídkami. Jelikož vlastníme pouze 30 hodin do odletu do Rio de Janeira, raději zvolíme záložní program. Z autobusového terminálu ve Foz do Iguaçu jedeme linkou 101 (lze i 102) k přehradě a vodní elektrárně Itaipú, k druhému největšímu vodnímu dílu světa a také jednomu ze sedmi technických divů světa. Teplota na teploměru stoupla už na 39 °C ve stínu. Pekelná výheň se na slunci skoro nedá vydržet. Samozřejmě na tento den nemáme udělanou rezervaci a tak to se speciální prohlídkou v angličtině vypadá docela špatně. Portugalsky nebo španělsky by nám to opravdu moc nedalo. Naštěstí jedna dvojice s rezervací na anglickou exkurzi nedorazila, a tak obsazujeme jejich místa. Proces vstupu vyžaduje trochu administrativy, ale během půl hodiny již sedíme v zaměstnaneckém busu. Ve skupině asi 15 lidí mluvíme jako jediní anglicky a tak dostáváme privátního průvodce. Vypadáme trochu jako VIP skupina, protože nás bere na více míst, kam ostatní vůbec nejdou. Ale o čem je vlastně řeč. Vodní elektrárna Itaipú leží na řece Paraná tvořící hranici mezi Paraguayí a Brazílií. Organizací ASCE (Americká společnost civilního inženýrství) byla dokonce vybrána mezi 7 moderních divů světa. V roce 2012 vyrobila dokonce 98,3 TWh elektrické energie, čímž se v produkci stala nejvýkonnější elektrárnou na světě a předběhla tak největší vodní elektrárnu na světě Tři soutěsky, postavené v Číně na řece Jang C´tiang. Stavba byla dokončena v roce 1982 s instalovaným výkonem 20x730 MW. Na 20 Francisových turbín (v provozu vždy jen 18) se řítí každou sekundu 50 000 m3 vody za sekundu, což je skoro 40x více než průtok vodopádů Iguazú. Celá stavba stála přes 19,3 miliardy amerických dolarů a zásobuje elektrickou energií až 80 % Paraguaye a 30 % Brazílie. Bohužel stavba gigantické vodní nádrže má i stinné stránky, a to ty ekologické. Vodopády Guaíra totiž zmizely 27. října 1982 definitivně a navždy pod vodou i přesto, že byly součástí stejnojmenného národního parku. Po zatopení celého údolí dokonce brazilská vláda nechala prudké skalní stěny, které byly jen těsně pod hladinou, zničit dynamitem, aby nedošlo k poškození lodí, které brázdí obrovskou vodní plochu. Vodní plocha pokrývá 1400 kilometrů čtverečních a na jejích březích roste dvacet milionů uměle nasázených stromů. V nynější době dokonce cestovní kanceláře pořádající zájezdy po jižní Americe zařazují fakultativně jednodenní návštěvy této gigantické stavby. Možná drobná poznámka k samotnému názvu Itaipú (v překladu zpívající kámen) odkud se vůbec vzal. Výraz totiž původně označoval ostrůvek uprostřed řeky Paraná, který samozřejmě zanikl zatopením. Dalo by se napsat o tomto gigantu mnoho stránek, ale budu pokračovat v naší cestě. Po detailním průzkumu vnitřního zázemí, řídícího střediska, vodních bariér se po pár hodinách přesouváme k brazilsko-paraguayským hranicím. Zatím na všech hranicích to je tady samá benevolentnost od úředníků a vojáků. Kdybychom neměli pas a procházeli se sem tam, tak to nikoho ani nezvedne ze židle. Při zpáteční cestě o nějakou hodinu později se dokonce dožaduji vstupního razítka do Brazílie. Kanceláře v příjezdové části měly asi siestu a my se museli vrátit do celní zóny ze samotné Brazílie. Takže aby tomu bylo lépe rozumět. Jednoduše jsme prošli oddělenou pravou stranou hranic, kde nikdo nebyl a auta si vesele jezdila, a vrátili se po levé straně zpět, jako bychom zemi opouštěli. Kdybychom neměli za týden let do USA ze Saõ Paula, tak se s razítky nezabýváme.
Ale zpět k Paraguayi. Tento šestimilionový vnitrozemský stát, ležící na obou stranách řeky Paraguay, hraničí se třemi státy, Argentinou, Brazílií a Bolívií. Občas bývá tato nádherná země trochu turisty opomíjená, jelikož okolní státy přeci jen nabízejí větší kulturní vyžití. Nicméně pojmenování země vychází pravděpodobně ze složení guaraníjských slov (jazyka, používaného indiány Guaraní) para (pestrý), gua (řeka) a guey (země), čili v překladu něco jako Pestrozemí či Pestrořící. Není náhodou, že i místní měna se nazývá paraguayské guaraní podle původních obyvatel. My z časových důvodů navštěvujeme pouze město Ciudad del Este v deparmentu Alto Paraná. Druhé největší město Paraguaye hned po Asunciónu se vznikem teprve v roce 1957. Přecházíme most Friendship (Přátelství) a pozorujeme pod námi protékající řeku Paraná, dlouhou 2 570 km. Je to druhá nejdelší řeka Jižní Ameriky a jak napovídá její anglický název Like the sea, řeka je téměř tak velká jako jezero. Nebe se začíná zatahovat, snad z toho nebude další bouřka. Na druhé straně mostu krátká formalitka a za posledních 5 dní teprve 8 razítko do pasu :-) Pas začíná vypadat jako dětské omalovánky. Během prvních chvil jsou nám jasné všechny ty billboardy v Brazílii inzerující Paraguay. Ano, sem se jezdí pouze nakupovat. V Ciudad del Este totiž nic jiného než nákupní centra a obrovské množství pouličních stánků se zbožím vším možným nenajdete. Neutuchající ryk a chaos se na vás valí ze všech stran. Na mě to působí spíše jako velké vietnamské tržiště. Především stylem zboží a zaručeně pravou elektronikou. Dvě hodiny toulek nákupním šílenstvím stačily. Skoro již za tmy se vracíme na brazilskou stranu a pokračujeme do hostelu, kde jsme trávili předchozí dvě noci. Musíme se pokusit sehnat ještě jednu noc. Jenže všechny pokoje jsou obsazeny. Z recepce nám volá na jejich druhou pobočku a ptá se na možnosti. Bohužel toho začínají chlapci trochu využívat ve svůj prospěch. Nejprve nám nabízí noc za absolutně přemrštěnou částku (tolik by nás nestály ani čtyři noci v Riu), poté změkne a nabídne dvě postele ve sdíleném pokoji za normální cenu. Bereme. Nic jiného nám nezbývá. Bohužel ráno po nás chtějí zaplatit dvojnásobnou cenu a pěkný balík za odvoz. Tak to se mi nelíbí. Bylo něco dohodnuto a jestli to jen neuměli anglicky dobře vysvětlit, je jejich chyba. Spíše to je pokus využít naší nouze, protože jsem stihl nezávisle na nich v noci ověřit ceny. Chvíle dohadování na recepci a najednou platíme třetinovou částku. Velké batohy si ještě necháme na hostelu a přiblížíme se k argentinským hranicím. Bus do Argentiny ne a ne přijet. Domlouváme se s jedněmi Argentinci a sdílíme taxy přes hranice do Puerto Iguazú. Na brazilské razítko nestavíme, stejně se za pár hodin vracíme (podle napsaného pravidla to je legální). Necháme si pasy orazítkovat až v Argentině.
Možná krátce k nejsevernější argentinské oblasti - provincii Misiones. Mnohdy tento kousek země bývá v průvodcích označován jako země pralesů, řek a vodopádů. Jednoduše malý ráj v Argentině s nespočtem rostlinných i živočišných druhů. Vedle nádherné přírody s primárními pralesy je oblast zajímavá svou historií. Vodopády Iguazú byly objeveny ani ne půl století po Kolumbovi, když španělští kolonizátoři připluli po řece Paraná. Bohužel jak už bývalo zvykem i do těch nejzapadlejších míst naší planety vždy pronikli jako z prvních misionáři, aby zavčas stihli zničit původní kultury a zvyky. Většinou hned po nich nebo přímo s nimi přicházeli otrokáři. Otázku, kdo páchal větší zlo, nechávám na každém z vás. Provincie Misiones dostala tedy název podle její největší charakteristiky, jezuitských misií (či Reducciones). Španělští Jezuité násilnou katolizací a nucenými pracemi na plantážích zlikvidovali část místního indiánský etnika Guaraní a zbytek dorazili portugalští otrokáři. V roce 1759 byl vydán rozkaz všechny misie uzavřít, což jezuité po nějaký čas ignorovali. Papež tak dokonce řád na čas zrušil a misie byly postupně zarůstány džunglí. Ruiny misií San Ignacio de Miní a Santa Ana v Argentině a Trinidad a další v Paraguayi byly zapsány na seznam UNESCO v roce 1984. Jedná se o nejméně navštěvovanou památku světového dědictví na světě.
Máme posledních pár hodin, které využijeme k procházce k soutoku řek Paraná a Iguaçu. Brazilci místo nazývají Marco da Tres Fronteiras, neboli trojmezí Argentiny, Paraguaye a Brazílie. V malém zelinářství kupujeme na dopolední svačinku výtečné banány. Tady každé ovoce chutná skvěle, protože není podtrženo. Nezaujatě, v Puerto Iguazú prakticky nic není, ovšem jezdí tu City tour bus. Co z něho ukazují, nevím, a taky jsem v něm nikdy nikoho neviděl. Zbývají nám nějaké poslední pesos a nejlepší způsob, jak je utratit, bude oběd. Již před dvěma dny se nám líbila restaurace Aqva blízko autobusového terminálu. A to jídlo...! To byl gastronomický zážitek pro chuťové pohárky, nemluvě o vizuální stránce. Vše naprosto vyladěné a perfektně okořeněné. Já si objednal u pana šéfa jako předkrm carpacio z jehněčího posypané himalájskou solí s rukolou a hoblinkami sýra. Jak to ten kuchař krájel, když mně se masíčko rozpadalo ještě na vidličce, jsem nerozluštil. Jako hlavní chod byla grilovaná bílá říční ryba (paça) se zvláštním druhem batátů. Rybička lahodná, rozpadající se na jazyku, ale rozhodně ne bahnitá. Úplně se mi zbíhají znovu chutě, když o tom píši. Když už se zmiňuji o různých dobrotách, tak kromě světově známých argentinských steaků lze určitě narazit i na další pochoutky v Argentině, jako například Choripán – kombinaci francouzské bagety a španělského choriza. Vznik sendviče je připisován honákům dobytka (gaučům), kteří si na svém putování s dobytkem opékali na ohni chorizo a vkládali mezi chléb. Nyní můžeme nejčastěji choripán koupit na nějakém sportovním klání nebo běžně na pouličních stáncích s jídlem. Abych vyprávění neochudil o nápoje, tak bezkonkurenčně nejoblíbenějším nápojem je odvar z lístků Yerba Maté (cesmína paraguayská, Ilex paraguariensis) která se ucucává z džbánku přes speciální filtrační lžičku/brčko. Ale pozor, má povzbudivé účinky. Nám se ale po tak skvělém oběde v klimatizovaném buse přes hranice krásně spalo, že jsme málem nevystoupili včas. Malé upozornění ten, kdo vystoupí na brazilské hranici pro razítko, tak na něho bus nečeká a ujede. Musíte tedy pak čekat na další spoj od stejné společnosti. Většinou jede až za hodinu. My se tedy vracíme pro batohy a když vidíme tu nekonečnou frontu na autobus na vodopády, tak jsme byli rádi za horší počasí a vylidněnost národního parku. Krátký přesun na blízké letiště, kde jsme počkali na let s lokální společností GOL do Rio de Janeira. Rád létám z podobně malých letišť, kde tři zaparkovaná letadla znamenají totálně ucpanou letištní plochu :-D V letadle se zapovídáme s brazilským pianistou a během hodiny a půl už vystupujeme na letišti Galeo.
Rio de Janeiro, druhé největší brazilské město, leží na pobřeží Atlantského oceánu v mořském zálivu Guanabara. Pojmenování města znamená v překladu „lednová řeka“, kdy si portugalští mořeplavci mysleli, že záliv, ve které Rio leží, je vyústěním řeky do moře. Na jedné straně zátoky tak leží zhruba 8 milionové město s rozlohou třikrát větší než Praha a na druhé straně zálivu se nachází město Niteroi, kterému se přezdívá „město smíchu“. Obecně v této části se zátoky se sežene mnohem levnější a často i bezpečnější ubytování než v samotném Riu. Trajekt přes zátoku Guanabara do centra Ria pak stojí v přepočtu zhruba 30 korun. My ovšem potřebujeme bydlet na metru, bezpečně a hlavně levně, což je téměř navzájem se vyučující kombinace v období karnevalu. Přeci jen se nám podařilo sehnat hotel dvě zastávky metra od největšího stadionu světa a pojmu mezi fotbalovými fanoušky, stadionu Maracaná.
Dopoledne míříme do centra, abychom si hned vedle městského divadla vyzvedli lístky na večerní karnevalový průvod na sambódromech. Jelikož máme chvíli času, projedeme se kolem kláštera svatého Antonína, kostela sv. Františka (celým názvem Igreja Venerável Ordem Terceira São Francisco Penitência) ze 17. století a Metropolitní katedrály São Sebastião, do které se vejde až 20 000 stojících věřících. Tato 75 m vysoká betonová, ohyzdná stavba do tvaru jehlanu zavřela své brány až do čtvrtka. Tak snad po místních prázdninách se do ní podíváme. Podcházíme stavbu Aqueducto da Carioca známou také pod názvem Arcos da Lapa a dostáváme se do jednoho z maškarních průvodů. Přes akvadukt z 18. století přivádějící původně vodu do Ria, nyní jezdí historická tramvaj do čtvrti Santa Terasa, podobná portugalským tramvajím (kupodivu :-) ). Ještě se fotíme na nedalekých Selarónových schodech. Schody pokryté na 2 000 barevnými dlaždicemi z více jak 60 zemí světa (našel jsem i Prahu s Karlovým mostem) tvořil 23 let chilský výtvarník Jorgi Selarón do roku 2013, kdy byl nalezen za záhadných okolností mrtev na svém schodišti, které financoval celé z vlastních zdrojů. Na chvíli se vracíme do hotelu, abychom se připravili na dlouhou, předlouhou noc.
Rio de Janeiro, jak již bylo vzpomínáno, proslavil především karneval, za kterým jsme sem v tomto období přijeli i my. Takový nápad má zhruba další milion lidí, takže na konci února bývá Rio extrémně přeplněné. Veškeré ubytovací kapacity jsou zamluvené i několik měsíců dopředu a ceny stoupají do astronomických výšin, proto ty problémy s hledáním hotelu. Bylo by ovšem těžké navštívit město a nevidět tanečnice samby. Tudíž ten, kdo nemá to štěstí a nemůže přijet v období karnevalového šílenství, navštíví některou z místních škol a vychutná si taneční samba show dosyta. My ale máme zaplacený lístek na sambodromy (sambódromo) do sektoru 6, na kterém nám sice krvácela peněženka, ale rozhodně toho nelitujeme. Jen pro příklad v porovnání s těmi nejlepšími lístky, kdy bez problému utratíte mezí 500 až 1 000 americkými dolary, to byla almužna. Jedná se sice o ryze komerční turistickou akci, ale navštívit by ji měl asi každý. Jinak nemůže toto davové šílenství pochopit. Náš sektor je v polovině Sambódromo da Marquêz de Sapucai. Nejhorší místa jsou na začátku nebo na konci, kdy už jsou tanečníci unaveni nebo je část průvodu odkloněna. Sektory v sudých číslech bývají zpravidla dražší, protože zde sedí porota a také se tu nachází mnoho VIP salonků. Nejlepším způsobem, jak se dopravit na své draze zaplacené místo je využít metro, sudé sektory zvolí stanici Praca Onze jako my a liché sektory stanici Central. Přicházíme již o čtyři hodiny dříve, abychom si zabrali ty nejlepší "flíčky" hned u zábradlí. To se nám daří a celou noc máme průvody jako na dlani. Vedle mě si usazuje Francouz jménem Claude žijící částečně v Brazílii a podle jeho slov, vyhraje-li Marine Le Penová volby, tak tu raději zůstane na stálo. Celou noc máme o pauzách, o čem hovořit. Abyste si nemysleli, že v dlouhém průvodu o nic nejde. Právě naopak, nejprestižnější školy samby soutěží o finanční podporu na další rok. Ta, co vyhraje bude mít nejvíce sponzorů a dostatečné finanční zázemí pro další rok. Asi není potřeba připomínat, že většina peněz putuje od místních bossů a peníze pochází z hazardní činnosti, obchodu s drogami aj. Ovšem pro každého bosse je přispění na karneval povinností a ctí. Samotná soutěž začíná dle programu ve 21:30, naše velká noc začala ve 21:45 proslovem guvernéra Ria, brazilskou hymnou a ohňostrojem. Poté již začaly postupně nastupovat jednotlivé školy. Jako první União da Ilha s tématem Soberano čili inspirace Afrikou, dále São Clemento s představením Král Slunce (Ludvík XIV.), Mocidade s Coisas de Alá (inspirace z Tisíce a jedné noci), Tijuca se Samba Soulem (americko-brazilskou hudbou), Portela a její Ruos e Rio (příběhem o řekách a Riu) a jako poslední loňský vítěz Mangueira s Leva Fé! (s podtitulkem jen s boží pomocí). Pro mě osobně nejvíce zazářila Mocidade s show s létajícím kobercem a Tijuca za dokonalé ztvárnění americké koloniální doby. Každá ze škol samby má přesně 80 minut na to, aby prošla celý Sambódrom, který je dlouhý zhruba 700 metrů. Ani o minutu více, to by pak došlo k bodovým srážkám za nedodržení časového limitu. Během vymezeného času se může objevit maximálně 3 500 tanečníků či hudebníků z dané školy a přibližně 7 alegorických vozů. Aby průvod zaujmul nejen diváky, ale hlavně porotu, pracují jednotlivé školy na programu celý rok! Na přípravě se nešetří ničím a zejména ne penězi. Kostýmy a vozy jsou proto nádherně vyzdobené do nejmenších detailů. Karneval v Riu, to je doslova extáze barev, zvuků, tvarů, hudby, emocí, která na vás prýští z každé strany nepřetržitě. Atmosféru snad ani nelze popsat. Kdo nezažil nepochopí. Davové šílenství spojené s euforií a smyslem pro jakoukoliv zábavu, to je Brazilcům blízké. Ne, to je přímo jejich krevní skupina.
Karneval trvá mnoho dní, ale poslední dvě noci obsadí právě 12 nejlepších škol samby.
O noc dříve došlo k nehodě alegorického vozu, který nekoordinovaně vjel do přihlížejících diváků. 12 z nich museli převézt do nemocnice. Čeští, řekněme méně chytří novináři, psali o více jak 20 těžce zraněných, ale to nebyla vůbec pravda. I v naší noci došlo k jednomu zborcení alegorického vozu školy Tijuca, což ji stojí cenné body do závěrečného součtu a pravděpodobně tak již nemá šanci uspět. A u ní mě to opravdu mrzí. Obecně každý průvod je nejprve zahájen malým ohňostrojem a zhruba 10minutovým koordinovaným nástupem k sektorům 6 a 7, kde odehrají hlavní představení. Když tisíce tanečníků postupně odchází, za nimi se během pár minut uklidí celá plocha, aby mohla nastoupit další škola. Poslední průvod končí až mezi 6 a 7 hodinou ranní! My odcházíme něco po šesté za plného světla. Teď jen počkat na verdikt poroty a o sobotní noci se průvod znovu rozvlní. Tentokrát to bude slavnostní defilé šesti nejlepších škol letošního roku. Jenom samotný karneval přinese Riu něco přes 25 miliard korun. Kromě sambódromů jsou po celé Brazílii tzv. blocos. Jedná se o místní pouliční karnevaly. Těchto "malých" bývá několik desítek, tudíž prakticky nepotkáte nikoho, kdo by neměl alespoň minimální masku či převlek. Brazilci svou pověstnou náturu pro oslavy všeho druhu nezapřou ani na minutu.
Čtyři hodiny spánku a v poledne už zase vstáváme. Přeci nebudeme v Riu spát, to můžeme doma :-) Sedáme na metro a vystupujeme u asi nejslavnější pláže světa, Copacabaně, která dosahuje něco přes 4 kilometry. Pláž táhnoucí se podél pobřeží doslova vybízí k nejrůznějším sportům. Kromě klasických jako je plážový volejbal či projížďky na vodním skútru se setkáváme s lokálním Footvolley. Není to nic jiného než volleyball s klasickou sítí, kde se nesmí používat ruce, ale pouze nohy, popřípadě jakékoliv další části těla. Dalším plážovým sportem je bezesporu Frescobol, kde účastníci potřebují míček a pálky. Odpočinkem na pláži dorovnáváme alespoň částečně spánkový deficit. Oceán umí být i na konci léta bouřlivý, takže to chce trochu opatrnosti. Den zakončujeme výtečným chlazeným kokosem a zmrzlinou z amazonského ovoce. Obecně v tropických podmínkách roste v Brazílii nejrůznější exotické ovoce, z čehož pro nás nejzajímavější byl plod palmy rostoucí v amazonských pralesích zvaný Açai, který má údajně zázračné léčivé účinky. Právě z této plodiny byla zmrzlina. S výčtem exotického ovoce bychom mohli pokračovat – fíky, kaki (pozor, aby byl dozrálý, jinak má velice nepříjemnou trpkou pachuť), nebo mučenka (maracuja) s lehce nakyslou chutí.
Samozřejmě nelze navštívit Brazílii a neochutnat národní nápoj caipirinhu, míchaného z brazilské bílého rumu Cachaçy, třtinového cukru, limetky a ledové tříště. Místní tento drink často vylepšují na Caipivodku čili Cachaçu nahradí vodkou a drink je tak o něco silnější.
K Brazílii také neodmyslitelně patří pití typické černé kávy. Připravují ji podobně jako Italové, ale jelikož kávu nepiji, nedokážu ocenit její kvalitu.